Je středeční podvečer, vítr mi procuchává vlasy a já čekám. Stojím tu sám, docela sám. Jen já a Dark Portal. Jako dva úhlavní nepřátelé stojíme čelem přímo proti sobě. Hlavou se mi víří tisíce a tisíce myšlenek. Některé jsou vzpomínky, některé jsou zase vize do budoucna. A jiné jsou pouhými tužbami, touhy, které se jednou mohou naplnit.
Slunce již dávno zašlo, obloha se zatahuje tím, když se přes ni valí hustý oblak prachu a písku. Nastává bouře, kterou místní v Blasted Lands dobře znají. Všechno zahalí svým stínem a veškerý čas se jakoby na moment zastaví. Všechno ztrácí svůj dech a čeká, dokud sluneční paprsky neproniknou temnem. Tím vším tichem a tmou sálá z Dark portalu tajemný zvuk, skoro jakoby nějaká energie sálala tam z druhé strany, skoro jakoby měla snahu mne vtáhnout tam dál, až do útrob svých, odkud je jen pramalá šance na návrat. Nejeden bojovník vkročil do brány a slehla se po něm zem.
Ještě pár chvil se rozhoduju o budoucnosti, ještě pár chvil se kochám na tu skvělou krásu celého meziprostorového tunelu. Zbývá tak málo a připojím se k těm, kteří brázdí zemi a vzduch Outlandu. Stačilo udělat pár kroků a všechno by bylo jinak. V ten moment jsem se rozhodl.
Otáčím se na místě a pozvolným krokem odcházím. Ne, na taje cizích zemí mne nedostanete. A proč taky? Vždyť jenom okolo mne je tolik krásných a hodnotných věcí. Někde hluboko cítím, že nedaleko čeká na svůj návrat prastará legenda...
![[link]](/templates/offlike/images/jump-button.gif "Odkaz"){kind=small}
