• Login: Password:
  • CzechWoW » Forum » Eventy » Event - jak mne zasáhla Pohroma
    pages: 1
    Erakiel
    • Příspěvky: 806
    • Administrátor
    • OFFLINE
    • Poslat PM
    • Reply #1  |  08-04-2010, 04:17:32
      [link]
    Rodann - Ledová past


    Celým tělem mu prostupoval nekonečný chlad… jako jed se šířil jeho svaly, cévami a snad i kostmi. Věděl, že tohle je jeho konec. Ledová krusta zmizela stejně náhle, jako se objevila. Kolena se mu podlomila a on, neschopen jediného pohybu, bezvládně klesl k zemi. Ta bolest byla nesnesitelná. Jeho tělo potupně umíralo, ale mysl měl podivuhodně bystrou. Uvědomil si; takto to určitě Král Lichů plánoval - jeho oběti měly trpět až do úplného konce… Před očima mu vyvstávala mlha. Věděl, že už to nebude dlouho trvat a život ho opustí navždy. Takovou si svou smrt nepředstavoval. Byl vychován jako válečník svými elfskými bratry a vždy si myslel, že skoná hrdinně v bitvě. Namísto toho ležel tady, daleko od domova, na kamenné dlažbě v hlavním městě Aliance jako nějaká bezduchá loutka. Z posledních sil ztěžka vdechl malý doušek vzduchu. Jak se jeho oči zavíraly, míhaly se před nimi obrázky přátel a milovaných… Pomyslel na svou lásku – lidskou dívku, se kterou jako malý vyrůstal v Darnassu. Už nikdy nespatří její krásné oči. A přeci právě ony se na něj v posledních chvílích dívaly… … „Budu na Tebe myslet každý den, Rodanne,“ zašeptala mladá kněžka a políbila válečníka. Elf v naleštěné šarlatové zbroji se jí zkoumavě zadíval do očí. Věděl, že v nich neuvidí lesk, žádné slzy. Byla taková už od dětských let, kdy ji jako osiřelou holčičku přivedly kněžky do Elunina chrámu. Ostatní děti se občas smály jejím uším a dělali si legraci z jejího menšího vzrůstu. Ona však byla vždy klidná, silná na duchu a upřímná. Co se pamatoval, nikdy jí neviděl plakat. „Já vím, Tahiri,“ odvětil sotva odrostlý elf a naposledy ji objal, „miluji Tě.“ „Brzy již budeš plnoletá a budeš se moci účastnit všech obřadů na počest naší Bohyně. Bude Ti prokazována stejná úcta jako mým sestrám,“ usmál se na ni. „Víš, že mi na tom nesejde“, pohodila hlavou posetou stříbřitými vlasy. „Také bych se chtěla zapojit do boje proti Temnému pánovi.“ „Máš vzácný dar, který nejlépe využiješ zde, při léčení potřebných,“ podotkl Rodann s větším důrazem, než původně zamýšlel. Uvědomoval si, že už ji možná vícekrát neuvidí. Při té myšlence se zapřísáhl, že proti Arthasovi bude bojovat ze všech sil. „Vypadá to, že loď je připravena k vyplutí,“ pronesl už klidným hlasem s úmyslem, co nejméně prodlužovat bolestné loučení. „Elune-Adore, lásko… a vrať se mi,“ rozloučila se Tahiri pevným hlasem. „Ande’thoras-ethil,“ odpověděl válečník, políbil ji na čelo a vydal se po molu do zapadajícího slunce. … … „Kam ten blázen běžel?“ zakřičel stormwindský vyšší důstojník. „Nevím, pane… vypadá to, že se sám vydal pronásledovat toho nemrtvého,“ odpověděl voják. „Co si o sobě myslí, to špičatý ucho?! K čertu s ním,“ zaklel nadřízený a setřel si z obličeje pot. „Při vší úctě, pane, musím vám připomenout, že vám před chvílí zachránil život,“ pousmál se voják. „A víte přece, co jsou tihle Strážci zač…“ Kapitán se odmlčel. Jeho poručík měl pravdu. V bitvě ten elf opravdu prokázal odvahu. Podíval se na levý bok, který stále ještě krvácel po přesné ráně jednoho z kostlivců. Kdyby ho válečník nestrhl stranou a sám nezaútočil, jistě by ho další rána od nemrtvého stála život… A ano, Elitní strážci, menší skupina bojovníků, jíž byl ten mladý elf členem, byla známá svoji statečností a výjimečnou odolností proti silám zla. „Dobrá… je po bitvě, poručíku; vyberte 2 muže a běžte mu na pomoc,“ rozkázal velitel. „Možná bych vám mohla být užitečná, kapitáne,“ řekl odněkud z povzdálí pevný ženský hlas. Velitel se otočil a uviděl, jak z koně sesedá mladá dívka. Udělala pár rychlých pohybů rukou, vyslovila pár formulí a on ucítil, jak se mu v ráně začalo rozlévat příjemné teplo. Dokonce i při pouhém pohledu na ni, se mu udělalo lépe. „Děkuji, slečno,“ uklonil se kapitán. „Nemůžu Vám bránit, vydat se za tím elfem, proto aspoň přijměte jako doprovod mé tři muže,“ ukázal na poručíka a dva vojáky, kteří se už chystali k odjezdu. „Ráda, pane,“ odpověděla a připojila se k vojákům, načež celá skupinka vyrazila. … … „Tor ilisar’thera’nal!“ vrhnul se Rodann s křikem na nemrtvého, kterého po několikaminutovém pronásledování konečně dohnal. Kostlivce jeho válečný křik očividně vůbec nevyvedl z míry. Otočil se a čelil mu v plné síle. Až teď si elf všimnul jeho modře planoucích očí. Viděl už mnoho nemrtvých, takže při setkání s nimi již necítil strach, ale na tomto bylo něco zvláštního. Přeběhl mu mráz po zádech… Bojovali spolu na život a na smrt, jestli se dá u nemrtvého vůbec o něčem takovém mluvit. Kostlivý bojovník měl ohromnou sílu a Rodanna před jeho mohutnými ranami několikrát zachránil štít. Elf naopak vynikal hbitostí a sílu nahrazoval přesností. Nakonec se mu podařilo, po jednom z úspěšných krytů, roztříštit protivníkovu lebku na tisíc kousků. „Pozdravuj v pekle, stvůro,“ oddychoval válečník. „Tvůj pán se k Tobě v brzké době jistě připojí,“ nevesele se usmál. Byl to těžký boj. Ale ne nejtěžší, který měl tu čest za svůj poměrně krátký život okusit, pomyslel si a sbíral ze země přilbu, kterou v potyčce ztratil. Otočil se s úmyslem vrátit se ke kapitánovi a nahlásit mu znepokojivou zprávu o novém zjevu nemrtvých. Po pár krocích však ve vzduchu ucítil hnilobný zápach míšený s něčím, co nedokázal popsat. V uších se mu rozezněl nepříjemný kvílivý zvuk a kolem jeho těla se v okamžiku vytvořila jakási ledová schránka. Byl uvězněn v ledovém vězení bez nejmenší možnosti cokoli podniknout. … … Elf pomalu otvíral oči. Stále ještě měl celé tělo zkřehlé a téměř nic necítil. Postupně se mu rozplývala mlha v jeho zorném poli a on se snažil zaostřit na obličej, který se nad ním skláněl. „Tahiri,“ těžce ze sebe vysoukal. „Jsi to ty?“ „Ano… jen lež klidně. Máš štěstí, že jsme Tě našli tak brzy. Ještě pár minut a došlo by na nejhorší,“ lehce se pousmála kněžka. „Ale jak to…? Nerozumím tomu, kde ses tady vzala?“ podivil se válečník. „Víš… nedokázala jsem jen tak zůstávat v chrámu a dívat se na všechny ty hrůzy… tolik raněných a zmrzačených… pořád jsem si připouštěla, že jsi někde tam venku a můžeš se ke mně kdykoli dostat… na nosítkách. Tak jsem se rozhodla vydat se na cestu za Tebou do Východních království.“ „A našla jsi mě… a já Ti za to děkuji, drahá,“ zašeptal Rodann. „Jen si říkám, co zmůžeme proti takovému zlu… postavit se nepříteli tváří v tvář, toho se nebojím. Ale proti té kouzelné nákaze a dalším trikům a úskokům Krále Lichů nejspíš nemáme naději…,“ odvrátil hlavu elf. Tahiri chvíli mlčela a dívala se kamsi do dáli. Poté prohlásila: „Dokud budou za Alianci bojovat takoví, jako jsi ty a Tví přátelé, vždy bude naděje…“


    _______________________________
    Erakiel
    • Příspěvky: 806
    • Administrátor
    • OFFLINE
    • Poslat PM
    • Reply #2  |  08-04-2010, 04:17:57
      [link]
    Dragoniss - Král přichází

    Konečně začalo jaro. Do Stormwindu se opět začínali sjíždět kupci z dalekých krajů, aby všem těm bohatým hrdinům vnucovali své cetky. Hlavní město Aliance se během dvou dnů změnilo k nepoznání. Nešlo ujít ani tři kroky abych nenarazil na vznešené paladiny ve zlatě třpytících se zbrojích, vysoké (i nízké) mágy v překrásně vyšívaných róbách nebo hrozivě vyhlížející potvory pod taktovkou hunterů. Nemám z nich strach. Nebojím se nikoho a ničeho. Myslí si, že peníze jsou moc, ale mýlí se. Všichni se šeredně mýlí. Vše co opustí jejich kapsy, dokonce i věci pečlivě poschovávané po batozích, kterými jsou ověšeni jejich oři, to všechno, všechno to bohatství by mohlo být mé. Stormwind je ráj zlodějů… „Už vážně musím jít Girre, mám ještě pár věcí na zařízení…“, pokouším se ze sebe strhnout trpaslíkovu ruku. Na to, kolik má upito, je stisk pořád dost silný. „Nikam člověče! Tady zůstaneš! Hospodo, ještě jednu rundu na mě!“, zahlaholí Girr, načež si mohutně říhne. Naše dívčí společnost (zahrnující dvě draeneiky a noční elfu) se zachichotá. „Přece bys nás nenechal samotné!“, kňourají obě modrá děvčata s kopýtky, zatímco Dlouhoouško se potutelně usmívá a hledí o neznáma. „Tak já vám, pomněnky moje modré, něco přinesu, ano?“, mrknu na ně a rychlým krokem mířím k pultu. Bez špetky špatného svědomí zdrhnu zadními dveřmi z hospody a skočím do prvního pouličního stínu. Na nic nečekám a řítím se k Trade District. Z uličky naproti holičství přelezu na střechu aukce. Stráže sice poctivě bdí, ale zkušeného zloděje ukrytého pod rouškou tmy odhalí jen jiný zloděj a to když do sebe náhodou narazí hlavami. Otevřu tajný poklop a skočím střemhlav do místnosti. Počítám s tím, že až dopadnu na podlahu, s malou pomocí rukou přejdu do elegantního kotrmelce. Bohužel. Nic není takové, jak si to představujeme. Ucítím prudkou ránu do hlavy a místnost naplní pronikavé kočičí zakvílení. Tvrdě dopadnu na dřevo a chytnu se za hlavu. Takovou bolest jsem cítil snad jen dvakrát v životě. Poprvé při sázce s nejmenovaným pristem, po mě chtěl skok ze stormwindského chrámu, s tím, že mě, až budu padat pomocí kouzla chytí. Nabídl mi poměrně slušnou sumu a zněl docela slušně. Bohužel jsem poznal dláždění Catedhral Square zblízka. Moje nejnovější zkušenost byla o to víc zdrcující, že se stalo to, co jsem čekal ze všeho nejmíň. Vedle mě se válel obrovský noční panter a chytal se tlapami za hlavu. Kdyby mi v tu chvíli nebylo tak šíleně, nejspíš bych se mu i zasmál. Pomalu jsem se k němu doplazil a zatahal ho za ocas. Srst se v tu chvíli bleskově vytratila do okolního vzduchu a já byl zavalen sprškou velmi nevybíravých elfských nadávek. (Sice jsem tomu naprosto nerozuměl, ale rozhodně mě nebalila, to poznám…) „Dlouhoouško?“, zeptal jsem se pomalu se posadil. „Nejsem žádný Dlouhoouško!“, začala na mě řvát a přitom si magií ošetřila zranění. „Nemohla bys..?“, vyšlo ze mě, ale to už jsem schytal takovou facku na tvář, až jsem myslel, že jestli to přežiju, budu mít stejně velký zorný úhel jako sovy. „Co sem vůbec lezeš!“, její hlas vůbec neubral na intenzitě. S trochou štěstí by mě mohli osvobodit stráže…, pomyslel jsem si blaženě. Znovu otevřela ta ústa, která jsem před chvílí hodnotil jako půvabná, a chystala se pokračovat ve spílání. „Copak za to můžu? Jaká je pravděpodobnost, že zloděj…“, rozhodil jsem rukama pevně rozhodnutý ji alespoň na chvíli umlčet, ale toto mé rozhodnutí bylo velmi rychle rozdupáno její zuřivostí. „Já přece nejsem zloděj! Já jsem jenom chtěla…“ Uprostřed slova ztichla. Zastavila ji tma. Tma, která náhle byla všude. Měsíční světlo z otvoru ve střeše se vytratilo. „Co… Proč?!“, vyrážela ze sebe trhaně, ale ve tmě zůstat nedokázala. Slyšel jsem, jak se vytáhla otvorem nahoru. Neváhal jsem, zvedl se a tápal do stropě, až jsem konečně narazil na průlez a vyskočil na střechu také. Oněměl jsem. Nad Stormwindem, naším krásným městem z bílých leštěných kamenných kvádrů se v obrysu měsíce jasně rýsoval nezaměnitelný Nekropole. Krve by se ve mně nedořezal. Všechny ty zvěsti jsou tedy pravda. Král Lichů se skutečně probudil! Chtěl jsem křičet. Chtěl jsem utíkat, všechny probudit, zazvonit na poplašný zvon v katedrále, doběhnout do hradu, vzbudit samotného krále Wrynna! Chystal jsem se seskočit zpátky na ulici. Zorničky se mi rozšířili strachy. Nemohl jsem se ani pohnout! Ozvali se ledové zvuky, chrčivé, velmi pravidelné. Mučící. „HLUPÁCI STORMWINDU! SLYŠTE, VY NAIVNÍ DĚTI ALIANCE! TŘESTE SE A POZNEJTE SVOU ZKÁZU! POHLED KRÁLE LICHŮ JE UPŘEN NA VÁS!“ Připadám si jako hračka. Mohu se jen dívat jak na náměstí vbíhá Anduin Wrynn a za ním celá jeho elitní garda. Král. Král Stormwindu. Náš Král. Netřese se strachy, zvedne tvrdý pohled k obloze a zakřičí v odpověď: DO ZBRANĚ! MUSÍME CHRÁNIT PŘÍSTAV NEBO BUDE ÚTOK ALIANCE NA NORTHREND ZASTAVEN DŘÍV, NEŽ VŮBEC ZAČNE! Věděl to. On to celou tu dobu věděl. A byl připraven. Lituji, že se nikdy nedozvím, co chtělo Dlouhoouško říci. Neznám dokonce ani její pravé jméno. Jsem stále ve Stormwindu. A zároveň nejsem. Mysl, to jediné, co ze mě zbylo mi trhá pravidelný ledový zvuk a terorizující hlas Krále Lichů. Moje mysl bloudí ulicemi, kterými jsem se dřív plížil a děsí ostatní. Čas od času uvízne moje duše v bloku ledu. Všichni ostatní kolem potom slyší ten mučivý ledový zvuk. Mráz jim přeběhne po zádech. Jako by je zjevující se zombie a kostlivci neterorizovali už dost. Ale ani já nejsem jediná duše chycená Lich Kingem. Bloudí nás po světě desítky. Ale brzy to skončí. Šeptají nám, že nás osvobodí, že nám pomohou, že budeme znovu chodit po zemi. Naslouchám svému Králi. Naslouchám budoucímu králi celého Azerothu. Našemu Králi. Králi Lichů.


    _______________________________
    Erakiel
    • Příspěvky: 806
    • Administrátor
    • OFFLINE
    • Poslat PM
    • Reply #3  |  08-04-2010, 04:18:25
      [link]
    Cowman - Nemrtví všude, kam se podíváš

    Ten den kdy se hrdý tauren vracel z krvavé, ale vítězné bitvy, bylo pochmurno a foukal podivně chladný vítr. Těšil se, že bude brzy za hradbami Orgrimmaru a uloží se k zaslouženému odpočinku. Jakmile vyjel zpoza skal, naskytl se mu pohled, který mu rozšířil zorničky v děsivém úžasu. Nad majestátným městem orků se vznášela Nekropole jako temný a vražedný mrak. Orgrimmar hořel. Zničehonic z něj únava opadla. Dnes boj ještě neskončil. Vyrazil v před městským branám. Už na okraji města přejížděl přes desítky těl padlích obránců i přes těla odporných zplozenců pohromy. Pevně sevřel toporo své válečné sekery a rozjel se vstříc invazi nemrtvých. Byl to žalostný pohled. Odporné krysy a všelijaká havěť přelézala padlá těla, domy byly v plamenech a bylo slyšet jen řinčení zbraní, pláč dětí a výkřiky smrti. Nedaleko od něj několik stráží bránilo dům, ve kterém se ukrývalo několik dětí a žen. Tauren na nic nečekal. Rozjel se proti nepřátelům s hlubokým řevem a s vražedným pohledem. Prvního nemrtvého tvora převálcovaly silné nohy koda a než si druhý nejbližší stačil uvědomit, že se něco děje, přistála mu ostrá sekera na hlavě. Velký ghůl s prázdným pohledem skočil po taurovi a shodil jej ze sedla. Kodo uteklo pryč z města a nechalo taura na pospas invazi. Ghůl ležel na taurovi. Jeho sliny mu kapali na obličej a zuby cvakal před jeho očima čím dal blíž. Taur se již loučil se životem, když ghůl náhle bezvládně padl na jeho hruď. Okamžitě jej ze sebe shodil a nadechl se zhluboka čerstvějšího vzduchu. Nad taurem stál jeden ze stráží a na kladivu měl kusy ghůlova mozku. „ Díky příteli.“ řekl ork a podal mu ruku, aby mu pomohl ze země. Když už tauren stál a chtěl odpovědět, objevil se záblesk. Ork vytřeštil oči, spadla mu čelist a padl na taura. Ten jej rychle podepřel a všiml si, že má na zádech ohořelé brnění. Rozhlédl se a uviděl nemrtvého mága. Položil mrtvého orka na zem a přemýšlel jak zabít mága několik sáhů od sebe. Mág nepřemýšlel a vystřelil po taurovi kouli ohně. Ten uskočil, ale když koule proletěla ucítil žár nebezpečně blízko a pak i zápach spálených chlupů. Neměl co ztratit a tak po mágovi rovnou z otočky hodil svou sekeru. Nadával si do hlupáků, když mága sekera minula o pár sáhů. Využil mágova rozptýlení a rozběhl se na něj. Při běhu se jakoby svět zpomalil. Vnímal jen svůj cíl a nic jiného. Sklonil hlavu a nabral jej na ostré rohy. Nezastavil se. Běžel dál dokud nenarazil do zdi nebo snad skály. Mág se z posledních sil snažil vytáhnout taurovy rohy ze svých útrob a pak zůstal jsen bezvládně vyset. Taur jej shodil ze svých rohů a došel pro svou sekeru. Co dál? Co teď? Vzpomněl si na Thralla, ale také si vzpomněl na rodiny ze severní části města. Bylo tam vždy spousta dětí. Na nic dál nečekal a vydal se tam. Po cestě minul několik bojů, několik hrdinů a několik umírajících. Cestu mu zastoupil rytíř na nemrtvém koni. Na tohle neměl čas a tak jen sekl koni nazdařbůh po hlavě. Sekera projela lebkou a kůň se rozpadl. Stačilo jen dorazit rytíře. Tak a teď zase na cestu. Doběhl k prvnímu domu, kde už bylo bohužel pozdě. Nemohl se na to dívat. Cítil v srdci silnou bolest, která přešla do zloby a nepříčetnosti. Uslyšel dětský křik. Otočil se a rozběhl se za hlasem. Několik nemrtvých stálo před domkem a přes jejich postavy byla vidět skupinka dětí. Taur zařval, aby odlákal jejich pozornost. Povedlo se. Asi šest tváří bez výrazu se otočilo směrem k němu. Taur poháněn krvavým šílenstvím doběhl ke skupince a divoce máchl sekerou. Dvě těla padla k zemi. Dalšího popadl za hlavu a uhodil s ní o kamennou zeď. Když uslyšel zapraskání odfrkl si a pustil bezvládné tělo. Jeden s nemrtvých využil jeho nepozornosti a sekl pařáty po odkrytém boku. Drápy se zaryly hluboko pod kůži a tauren zasyčel bolestí. Praštil nemrtvého do obličeje toporem sekery a povalil jej na zem. Rozmach. Další nemrtvý mrtev. Zbylí dva se rozběhli pryč. Děti se seskupily kolem taura a začaly plakat. „ Děti nebojte se, jsem tady s vámi. Zataraste si vchod vším, co tady najdete ano? Uděláte to?“ Řekl a poklekl k nim. Děti se slzami v očích slíbily, že to udělají. Když potom tauren za sebou zavřel dveře slyšel jak děti posouvají nábytek a usmál se. Cítil na noze teplo. Rána z jeho boku silně krvácela, ale nebylo to poprvé co byl zraněn a tak tomu nepřikládal velkou váhu. Jen další jizva. Opřel se o dveře a na chvíli se oddechl. Uslyšel pohyb. Začal se rozhlížet, ale zdroj zvuku nešel rozeznat. Šel k němu ze všech stran. Rytíři, ghůlové a další nemrtví se blížili k domku, nad kterým držel stráž. Taur sebral poslední zbytky sil a postavil se do obranného postoje. Naposledy poprosil své předky o sílu a vlídné přijetí. „ Táhněte zpátky do svých hrobů odpornosti!.“ Zakřičel a rozmáchl se svou sekerou která padla na své místo. Prosekával se mořem nepřátel. Byl zraněný, ale nevnímal to. Začínala mu být zima. Sekera v jeho rukou těžkla a pohled se mlžil. Jedna noha se mu podlomila. Když se ale ohlédl za domem plným dětí, do jeho žil se vlil nový proud zloby. „ Za mé předky a za hrdý Orgrimmar!“ vstal a uvedl celou svou váhu do běhu. Nepřátelé létali na všechny strany, někteří končili po jeho kopyty, dokud nepadl na zem a nevydechl naposledy. Poslední co viděl, byl zástup orků a dalších hrdinů hordy, kteří se jako velký nůž zakrojily do řad nemrtvých. Jeho smrt tedy nebyla marná. A vydechl naposledy


    _______________________________
    Erakiel
    • Příspěvky: 806
    • Administrátor
    • OFFLINE
    • Poslat PM
    • Reply #4  |  08-04-2010, 04:18:47
      [link]
    Kellisandra - Mrazivá výheň osudu

    Vysoko v horách Howling Fjordu se ke skále tiskl malý srub. Okna byla zatlučená a srub na první pohled vypadal opuštěný. Avšak uvnitř se skrývala před světem jedna zahořklá duše. Zažloutlá svíce skromně osvětlovala místnost. Mihotající plamen kreslil stíny po dřevěných a kamenných zdech. Na dřevěné zemi leželo několik kožešin a v rohu místnosti byl vyhaslý krb. Také zde byla postel a stůl s židlí, na níž seděl obyvatel tohoto pustého kousku země. Oči kdysi bystré nyní na svět hleděly z hlubokých jam a kdysi sličné rysy byly strhané a kůže alabastrově bílá. Vlasy volně splývaly do půli zad. V rohu místnosti byla figurína. Na ní bylo brnění. Dokonale vyčištěné, avšak přetažené lehkým černým závojem. Vedle figuríny bylo o zeď opřeno kladivo. Byl to víceméně kus jakéhosi bílého minerálu okovaného železnou objímkou s topůrkem. Avšak na jedné straně kladiva byla hluboká rýha. Jediný svědek dávných bitev. Na zdi za figurínou byl pověšený štít, který vydával tlumenou bílou záři. Pán domu jako by se snažil tyto věci dát tak aby se na ně nemusel moc dívat. Starý elf si smutně povzdechl a jemně namočil brk do inkoustu. V hlavě mu vířily vzpomínky dávno zapomenuté: Rád bych vám vyprávěl příběh. Příběh, který změnil minimálně život jednoho elfa, a který byl možná zlomový pro další vývoj našeho společenství… Vzdálený dusot kopyt ohlašoval blížícího se jezdce. Na pláně Durotaru dopadaly paprsky odpoledního slunce a žár byl skoro viditelný, jak v něm horký vzduch tančil. Jakmile však jezdec dojel na dohled hrdých bran Orgrimmaru, rychle zastavil a zaclonil si rukou oči, aby lépe viděl. Nad městem se tyčil zlověstný stín. Jezdec moc dobře věděl, co to znamená. Ten objekt mu až moc připomínal jednu kresbu ze starých knih, uchovávaných v knihovně paladinského řádu. Knihy mluvili o proroctví… „Tak je to tady,“ povzdechl si polohlasně jezdec a pobídl koně do pomalé chůze. Přitom vytáhl bandasku a trošku si lokl. Jeho oči jemně zasvítily a obličej malinko znachověl, ale hned to zmizelo, takže by případný pozorovatel nemohl s určitostí říci, jestli se to opravdu stalo. Paladin se blížil k branám města a přitom si v hlavě třídil jednotlivá kouzla. Čím byl blíže, tím jakoby svět ztrácel teplé odstíny barev a taky teplo. Když dojel asi 10 metrů před bránu, cítil, jak mu jde vstříci studený závan větru. A za ním další a další. Z bran Orgrimmaru stále vycházely pomalé závany jako by město dýchalo. Když projel bránou, všiml si, jak na cestě leží mrtvola. Možná to byl dobrodruh, možná pouhý občan. To už se nedalo zjistit, protože jeho tělo bylo zohavené. Náhle z hrudního koše vyskočila krysa a v mžiku byla pryč. Za ní zůstával jen nazelenalý oblak neznámých par… Paladin sesednul z koně a vydal se na náměstí. Ruka zvedla brk od papíru a pomalu ho položila na stůl. Stařec se zvedl ze židle, která při tom pohybu nesouhlasně zaskřípala. Když se elf postavil, byl kupodivu hodně vysoký a pohyby měl stále ladné. Na sobě kožené oblečení lemované králičinou. Dýchl si do dlaní a začal je o sebe mnout. Pak přistoupil ke krbu. Prohrábl ho jedním polenem a odhrnul starý popel do rohu krbu. Pak narovnal nové dříví. Ruka zašmátrala kdesi v hlubinách kapes a vytáhla troud s křesadlem. Elf zkušeně zapálil troud a sledoval, jak plamen olizuje ostatní polena v krbu. Za chvilku už polena praskala a v místnosti se začalo dělat teplo. Elf vstal, oblékl si těžký plášť a s konví vyšel ven. Hned jak otevřel dveře, zahalil ho příval sněhu. Venku běsnila bouře. Elf udělal pár kroků a nabral plnou konev sněhu. Když se vrátil do srubu, pověsil konev na hák v krbu. Poté přisedl ke stolu a znovu namočil brk. Když paladin došel na náměstí, v očích se mu usadil smutek… Po zemi zde pobíhala doslova stáda krys a množství brouků. Nejhorší pohled byl na kostry a zohavená těla. Ve vzduchu se usadil hnilobný zápach. Barev zde stále ubývalo a tepla také. Po krajích brnění se začínala Aladinovi dělat námraza. Ten jen potěžkal palici a štít a vyšel dál. Pomalou chůzí vyrazil k bance. Krysy ani hmyz si paladina nevšímaly. Banka měla zatlučená okna a dveře byly zavřené na závoru, ale zevnitř byl slyšet hovor. Paladin zaklepal palicí na dveře. Hlasy umlkly a slyšet teď byly pouze zvuky pohybu. Náhle se dveře prudce otevřely a ven se vyhrnuli 4 strážní. „Co tu chceš a jak ses sem dostal živej?!“ zařval na paladina první ork. Podle zevnějšku zřejmě velitel. „Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale byl jsem sem poslán mým řádem, abych prošetřil podivné zprávy, které se k nám dostaly. Jak vidím, tak nelhaly“ odpověděl paladin. „Jo takhle, tak to jo. Ani nevíte, jak jsem rád, že po tolika dnech vidím normální tvář,“ zachraptěl ork. Poté vybídl paladina, aby šel dovnitř a než zavřel dveře, rozhlédl se po náměstí. „Nechci se dlouho zdržet, půjdu dál do města, abych viděl co možná nejvíc.“ „A jak že se to menujete? Nějak sem to přeslech,“ zkoušel ork vyloudit informaci. „Jmenuji se Valonir a jsem jeden z paladinů, kteří se zasvětili Světlu.“ „Aha, no dobře, to bych bral, ale dám vám jen jednu radu. Dejte si pozor na nemrtvé, je jich tu plno a směrem do středu města se to stupňuje,“ zachechtal se stroze ork a otevřel dveře. Ork evidentně elfa neměl v lásce. Ovšem jak otevřel dveře skočil na něj jeden nemrtvý a začal ho kousat a škrábat. Paladin hbitě uchopil matici kouzla a kolem ruky mu začaly svítit žluté runy. Ty bleskově vyrazily k nemrtvému a začaly se mi zažírat do masa. Během okamžiku se nemrtvý rozpadl. Bohužel bylo pozdě. Ork bezvládně padl k zemi. Zbylí tři se s řevem rozprchli do ulic města, než je stačil Valonir zastavit. Pak už bylo jen slyšet z dálky tlumené řvaní a skučení. Těžce si povzdechl a vykročil dál do města. Všechny domy byl prázdné, občas do nějakého nakoukl, ale nic tam nenašel. Jen jeden dům vypadal obydleně. Valonir chvíli udiveně stál, ale pak vykročil směrem k domu. Dveře byly otevřené a on lehce nakoukl dovnitř…V tom po něm chňapla ruka a vtáhla ho dovnitř. Voda v konvi začal vřít a tak elf znovu odložil brk a nalil si do šálku vodu. Čajové lístky líně plavaly v horké vodě a za sebou nechávali jen hnědé linky, které se brzo slily do jedné barvy. Elf pomalu usrkl a znovu si sedl, přičemž šálek položil na stůl. Valonir byl ochromený náhlým úlekem… Když se pozorněji zadíval kolem, byl v luxusně vybaveném dvoupatrovém domku. „Ahoj bratře, copak tě sem přivádí?“ zeptala se úsměvem krvavá elfka. „U sta hromů, to jsem se lekl!“ ulevil si Valonir. Chvilku na sebe koukali a pak si padli kolem krku. „Kellisendro, jsi v pořádku? Venku jsou hotová jatka a ty si tu klidně sedíš, copak si tě nemrtví nevšimli?“ „Aaale, všimla sem si. Akorát, že se mně asi bojej. Je to pár dní, co sem vtrhli. Nejdřív se na obloze objevil ten, ty víš, co myslím, a pak se do města nahrnuly krysy a hmyz. No a zanedlouho pak přišli nemrtví, ale většina je v centru, tady jsou jen ti neškodní. Navíc asi nějak vycítili, že jsem si kdysi hrála s temnotou, takže se mě bojejí.“ Poslední část Kelli vyprávěla se smíchem. Valonir trpělivě poslouchal a pak spolu dlouho rozprávěli až do noci. Nakonec se dohodli, že se pokusí dostat až do centra města, aby zjistili, co to má na svědomí. Kellisendra rychle dodělávala nějaké lektvary a Valonir si z dlouhé chvíle začal přelešťovat brnění. K ránu si šli na pár hodin lehnout. Druhý den v tichosti posnídali a jali se připravovat k odchodu. Valonir se krátce pomodlil za oba. Při tom je na chvilku ozářilo jemné světlo. Oba se hned cítili svěží a plní sil. Kellisendra si přivolala na pomoc svého impal. Takové malé stvořeníčko, pořád se vrtěl a vrzal zubama. I když na něj Valonir hleděl s odporem, věděl, že je to nutné zlo a že jim to jen pomůže. Po bezeslové shodě Kellisendra uhasila v domě všechny svíce a oba vyrazili do mrazivého rána. Během noci se mnohé změnilo a všude začaly odnikud vyrůstat veliké ledové rampouchy. Orgrimmar, jindy rozpálený, nyní poprvé zažívá zimu a mráz. Oba elfové ihned vyrazili postranními uličkami do města. Za každým rohem nejdříve vykoukli a snažili se být ve stínu. Cestou pozorovali, jak nemrtví roznášejí po městě krabice. Menší skupinky buď požraly Valonirovy runy, nebo byly spáleny Kellisendřinýmy plameny. Tak doběhly až doprostřed temné spojovací ulice Orgrimmaru. Tunel do Valley of Honor zde strážily dvě obludná monstra, slintající a mávající nesčetnými pažemi. Mráz zde už doslova zalézal pod nehty a oba elfové byli zkřehlí. Valonirovo brnění se lesklo pod tlustou vrstvou ledu a Kelisendřina róba se jen neochotně ohýbala. Jak byli oba dva zmrzlí, Kellisendra náhle zakolísala a ruka jí sjela po jedné z beden. Jen lehce vzdechla a ruku ihned odtáhla. Runy na bedně začaly zářit tlumeným modrým světlem. Na ruce jí zůstala malá šedivá skvrna. Valonir bleskově prověřil kouzlem, jestli Kellisendře nic není. Jeho smutný pohled věstil špatné zprávy. „Sakra, obávám se, že jsi byla spojena s kouzlem silnějším, než jaké jsem doposud viděl,“ řekl se slzami v očích. „Co je to?“ Kellisendra se celá třásla strachem. „Je to… něco jako nemoc, pomalu to mění tvoji tkáň…“ je mi to líto. Oba dva nyní stáli tiše a nehnutě, jako sochy v temném chrámu. Valonir začal cítit malý osten zloby v sobě. Cítil nenávist vůči nemrtvým, zvětšenou o přirozenou nenávist všech bojovníků s temnotou. Jeho sestra má umřít, jen kvůli nim! Ona, která se jen díky silné vůli vytrhla ze spárů temnoty a nyní si s ní hrála jako s hračkou. Ona, která ho kdysi přímo v tomto městě zachránila! Kellisendra nyní ukázala svoji rozhodnost. „Pokud mě to dostane, musíš mě zabít dřív, než bych ti mohla ublížit, slib mi to.“ „Já…“ Valonirovi se jazyk přilepil k patru a nebyl schopen slova. Nakonec jen přikývl a něžně sestru objal. Kellisendra nyní už byla celá bledá, a její vlasy, kdysi černé jako uhel, byly nyní bílé a bez života. „Musíme pokračovat,“ vzdechla tiše a snažila se vstát…Z ruky jí odpadl kus masa… Starý elf musel přestat psát, protože jeho ruka se mu začala nekontrolovatelně třást. Opatrně si setřel slzy z očí. Bylo to pro něj jako včera, co svou sestru držel v náručí, umírající. Chvíli seděl a očima hleděl do prázdna. Těžko se mu dýchalo. Stará křivda ho pálí ještě dnes. Po chvíli znovu zvedl brk a namočil ho do inkoustu. Kellisendra zvolna oddychovala…Její kůže už byla nazelenalá, na mnoha místech byly vidět kosti. Ale stále byla vědomím přítomna a s úsměvem hleděla bratrovi do uslzené tváře. Po pár minutách se její výraz změnil a ona prudce vystřelila ústy směrem k Valonirovu krku. Ten to však čekal a nyní nemilosrdně chytil zombii za krk. Rychle zachytil matici a vyslal kouzlo, s očima upřenýma k nebi. Ústa se mu pohybovala v modlitbě za sestřinu duši. Když vstal, sesypal se mu k nohám jen prach. Nyní kolem něj svítila modrá záře, záře zloby. Vyšel na hlavní ulici a vykročil směrem k centru, tam, kde ležela hlavní příčina sestřiny smrti. Pomalu zvyšoval tempo a okolní zombie posílal k zemi s obdivuhodnou lehkostí, při které si palicí vybíjel vztek. Když vyběhl na centrální náměstí, dav nemrtvých byl hustý a on se jím prodíral už jen stěží. Cosi zastínilo i tak tmavou oblohu. Valonir zvedl hlavu a spatřil draka. Obrovského, kostěného, jak se na něj vrhá. V posledním okamžiku nastavil štít i palici, ale drak ho strhl na zem. Veliký kus palice odletěl a zanechal po sobě rýhu. Valonir se rychle postavil a zařval, mocně a zároveň bezmocně. Jakoby z jeho nitra vyšlehlo žluté světlo a pohltilo nemrtvé kolem. Ti se sesypali včetně draka k zemi. Avšak noví přicházeli a rychle se na něj začali sápat. Kdosi ho bacil do helmy a Valonir se začal propadat do mrákot. Poslední co viděl, byly rozmazané postavy na kraji náměstí. Probudil se v posteli s obvazem na hlavě. …Byl v polní nemocnici na kraji Orgrimmaru. Později se dozvěděl, že dorazily posily. Zvěsti se totiž rozšířily i z jiných měst a tak se hrdinové sjeli ze všech koutů, aby ubránili svoji zem, svoji kulturu, svůj původ. Štít mu spravili, ale na palici si nechal rýhu, jako vzpomínku na onen hororový den. Od té doby o něm nikdo neslyšel, jen někteří říkali, že jel do Northrendu, čekat na svoji pomstu. Takto mocně zapůsobila Invaze na starého paladina, který přišel o jedinou rodinu a který sám netušil o Invazi do poslední chvíle. Končím zápis této hrozné události Valonir Léčivý Vítr Starý elf knihu pomalu zavřel a sbalil do ruksaku. Bylo již skoro ráno. Nyní přišel ten pravý čas. Cítil to. Čas na pomstu. Lich King se má čeho bát. Hrdinové o něm už vědí, a na jeho hlavu je vypsaná odměna. Elf si nasadil brnění. Nyní se cítil opět svěží. Skončilo období ústraní, nastalo nové období, plné hrdinských skutků. Naposledy se rozhlédl po srubu, zhasl svíci a odešel do mrazivého rána.


    _______________________________
    Erakiel
    • Příspěvky: 806
    • Administrátor
    • OFFLINE
    • Poslat PM
    • Reply #5  |  08-04-2010, 04:19:27
      [link]
    Deynorr - První vzdor

    Něco se změnilo… Mé pohyby jsou volné, nenucené. Je to jako probrat se ze snu, kde jste loutka ovládaná šíleným loutkářem, snu tak strašlivého, že jste obsah skryli do hlubokých koutů mysli doufaje, že se Vám už nikdy nepovede nahlédnout do obsahu… Užívám si nově nabité volnosti radostnými pohyby. Před očima mi prolétne má ruka. Zarazím se a podívám znovu. Vypadá jako ruka mrtvoly, sto let staré. Co se to k čertu stalo? Rozhlédnu se po okolí a upoutá mne odraz lesklé plochy. Střepy kdysi rozbitého zrcadla snad poodhalí pravdu. Chci se rozběhnout, ale místo plynulého běhu na který jsem tolik let spoléhal se plížím pouze kulhavou chůzí. Něco je opravdu velmi špatně… Dobelhal jsem se k zrcadlu. Jeho střepy mi ukázaly víc než bych si byl kdy přál. Místo dohněda opálené tváře, s dlouhými plavými vlasy a zelenýma očima, které lákaly všechny dívky z vesnice, na mne hledí prázdná, vyhublá, nezdravě černá tvář, s špinavými černými vlasy, ale nejhorší jsou ty oči… Prázdné důlky osvětlené jasně modrým plamenem šlehajícím zkaženou vášní. Šok, který následoval, by každého obyčejného smrtelníka omráčil, já však jsem mrtvý. Ve snaze stáhnout se do hlubokého bezvědomí, objevil jsem dávno zapomenuté vzpomínky. Můj život. Zprvu běží rychle, ukazuje mi známé tváře z dětství, rodinu, přátele, později rodnou vesnici, mojí úžasnou ženu, a mého syna. Jak se blížím ke konci, zpomaluji. Na poslední noc se už ani nemusím dívat, vzpomněl sem si. Deštivý večer zahnal všechny obyvatele do domků. Večeřeli jsme zrovna v rodinném kruhu s pár sousedy. V čele stolu seděl významný host, jakýsi paladin ze Stormwindu, poslaný řádem, aby dal naší vesnici základy defenzivy. Večer příjemně plynul, pilo se víno a nálada byla hodinu od hodiny lepší. V jedné nečekané chvíli však vniklo do domu peklo. Viděl jsem větší část rodiny rozsekanou na kusy dříve než by smrtelník dokázal reagovat. Paladin zaklel, odříkal rychlou motlitbu, a místnost zalila teplá žlutá záře, provázena nelidskými výkřiky. Popadl mne za ruku a vytáhl z domu. Jak jsme se tak hnali vesnicí, a hledali přeživší, vídali jsme stejné scény všude. S hrstkou šťastlivců jsme se opevnili v kostele, který svou kamennou konstrukcí poskytoval nejlepší pozici. Hodiny jsme se bránili silám pohromy, ale nakonec jsme zbyli jen já s paladinem. Vida že je vše ztraceno, paladin poklekl a naposledy se pomodlil. Efekt kouzla se ukázal okamžitě. Každý nemrtvý pokoušející se zranit nás byl spálen posvátným Světlem. Paladin se s posledním bojovým výkřikem vrhnul do hory těl a než zemřel, osvobodil spoustu duší. Já jsem jen stál a čekal na finální úder, jež zpečetí můj život. Ten přišel s mečem mého nejmladšího bratra… Registruji za sebou pohyb. Otřesen událostmi z mé mysli se bojím otočit. Nakonec je ale zvědavost silnější než strach. Vidím je všechny. Celá moje rodina. Hrstka lidí z vesnice, asi pouze průzkumný oddíl. Vidím své bratry, svého otce, strýce a klesám hlouběji a hlouběji do studny zoufalství. Poslední pohled je zničující. Můj ani ne desetiletý syn, s krvavou dýkou a plápolajícím modrým plamenem… Nikdo nečekal zradu od loutek, zvláště pak ne loutkař. Skupina byla překvapena prudkým řevem a následným masakrem provedeným druhem ve zbrani. Jejich hybnost byla ještě horší, většina šlach jim již zhnila. Pár rychlými pohyby jsem učinil konec pohromy. Rozsekané kusy létaly v širokém okruhu. Rozsekal jsem všechno. Zvláštní zadosti učinění jsem pocítil masakrováním tělíčka syna. Co se to ze mě stalo…? Jediný odpor byla zkažená koule energie vyslaná loutkářem – nekromancerem. Než se zmohl na další, byl na mnoho kusů. Bohužel je nelze zabít, jsou mrtvý. Kusy těl počaly lézt po zemi a hledat své zbytky. Zničen touto skutečností jsem klesl na kolena a počal se tiše modlit. Můj zármutek byl nezměrný, nejhorší pocit zajišťovala skutečnost, že jsem stvůra a nedokáži se zničit. A pak se stal zázrak… Po tváři se mi koulela zla lítosti. Je to vůbec možné? Asi ano, protože poprvé po dlouhé době cítím, jak mi slza spaluje nemrtvé tváře. Stekla dolů, po bradě, a pak ukápla dolů. Přistála na mém meči, na který se složila celá rodina a jenž byl ukován v Goldshiru, na počest mého jmenování velitelem domobrany. Když se slza dotkla hrany, počal meč světélkovat, a nakonec se rozzářil oslepujícím zlatým světlem. Navěky zavázán Světlu, přiložil jsem meč ke svému břichu s vědomím, že tyto myšlenky budou mé poslední. Naposled jsem tedy poděkoval Světlu, pomyslel na svoji rodinu, a pak, se zatlačením meče proti sobě pronesl slavnostně: ,,Nechť je toto První vzdor Pohromě…“ Když meč vnikl do mého těla, necítil jsem nic… Jak se zlatá záře začala rozlévat po mém těle, můj pohled se přenesl nade mne a najednou jsem viděl své mrtvé tělo celé. Již jsem nebyl mrtvý, byl jsem čistá duše, plná energie. Záře začala pálit i zbytky těl mé rodiny, a i jejich duše se osvobozovali. Mávali na mne, ať se nim přidám na pouť věčnosti, ale já se rozhodl pomoci zde… Ani ne rok po těchto událostech, projížděl touto oblastí mladý paladin. Za jízdy sledoval cestu, až narazil na velký spálený okruh. Ač byl mladý, byl velmi citlivý, a uvědomoval si, že na tomto místě byl vykonán akt dobra. K takovým místům vždy cítil velký respekt a tak udělal to co vždy. Slezl z koně, poklekl na nejčernějším místě, ve prostřed kruhu, a začal odříkávat motlitbu. Při posledním verši ze z ničeho nic objevilo světlo, vznášející se metr nad zemí, ve výšce jeho očí, a po chvíli vzájemného zkoumání do něj vplulo a splynulo s ním. O takových to duších již slyšel, bylo to buďto zbloudilé šedé duše hledajíc cestu za Světlem, nebo Zlatí poslové dobra. Tento paladin byl požehnán Věčnou obětí, a později bude znám jako Highlord Tirion Fordring. Něco se změnilo… p.s.-jen zběžná korekce, upravovat libovolně, jen plně zanechat smysl.


    [ Upravil Erakiel  08-04-2010, 04:19:44 ]

    _______________________________
    pages: 1
    Forum Nav : Jump To This Forum