Topic Zápisky z deníků Elite Guard   |  14/10/2009, 09:56:14  pages: 1 Zoombie Příspěvky: 862 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #1  |  14-10-2009, 09:56:14 Zde budou uvedny zápisy osobních deníků postav. Kdo si chce užít trochu příjemného roleplayingu, ten o sobě napíše něco málo řádků (myšleno o postavě). Ti snaživější mohou psát příběhy svých postav. Dovolím si to právo přidat první příspěvek.... ... Můj milý deníčku... _______________________________ Další postavy: Alice, Heather There is no innocence, only degrees of guilt Zoombie Příspěvky: 862 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #2  |  14-10-2009, 10:15:39 Boggardan Jeho život zasáhla válka stejně jako životy ostatních obyvatel Lordaeronu. Pohroma (Scourge) udeřila na celou zemi silou nevídanou. Takovou silou, že pomalu začala města zmírat, první padl Stratholme, pak další města na královské cestě (Kings Line). Poslední v řadě bylo hlavní město Lordaeron. Boggardanovi bylo tou dobou 15 let. Vzhledem k válce byl tou dobou nový rekrut v řadách vojska, ze syna kováře vojákem, kdo by si to byl pomyslel. Přidělen byl k třetímu pluku domobrany. Doslechl se o zradě Arhase, postavil se na stranu uprchlíků z Lordaeronu, které vedle Uther Lightbrigner. Bohužel Uther i s jeho řádem padl. Boggardan se té bitvy účastnil. Stál v řadě se svými bratry ve zbrani, meč i štít připraven v ruce, na obzoru potemnělá obloha, hustý déšť skrápěl zbroje. Jedinou oporou znaveným vojákům byl plaňkový plot, který zároveň činil poslední linii obrany. Za jejich zády stála vesnice s jejich malou kasárnou. Ale nemohli bránit kasárnu, museli bránit vesničany, kteří neprchli. Oni to odmítali... Ze zákrutu cesty se ozvalo skřípání a tajemná klapání, chorchání. Nezněly bojové písně. Najednou uviděli nepřátele... Ghouly, shrbené, zubaté postavy s drápy jako z ocele. Za nimi se rýsovala temná silueta jezdce, najednou spadlo několik stromů po levici... "DRŽET LINII!!!" zazněl rozkaz. Za vojáky s plesknutím něco dopadlo, ozval se řev raněných. Boggardan se otočil, v tom mu do štítu něco narazilo, než stihl otočit hlavu zpět, ucitíl puch rozkladu, na hrudi cítil jak se mu rozpárala zbroj, stihl jenom jednou máchnout mečem, než padl na zem. To byla první epizoda jeho života. Přátelé ho odtáhli do bezpečí, pár měsíců se vzpamatovával ze svého zranění v klášteře v Nortshire. Zde se i rozhodl, že vybojuje svou zemi zpět. Vstoupil do vojska Stormwindské stráže, jejích služby opět musel opustit po zranění, které podstoupil při jednom z nájezdů Hordy, poté, co se spojenectví s ní opět rozpadlo. Tentokrát to neodnesla hruď, ale hlava, dostal zásah kladivem nějakého Taurena. Opět se ze svých zranění zotavoval v Nortshire. Zde se zapsala jeho další kapitola, když byl osloven Draeneijským lovcem jménem Kurtu, aby se přidal do jeho řádu. Se vzpomínkou na Uthera se tedy přidal. Ovšem i tento řád se rozpadl. Protože ztratil vůdce, který musel řešit záležitosti na Dreaneru, kde podle všeho padl. Boggardan se však nevzdal. Připojil se ke skupince složené těmi nejlepšími z nejlepší. Odbojné organizaci ochotné postavit se vládcům Outlandu. Této skupině velel opět Draenei. Tentokrát Shaman jménem Jeezee. V této skupině se také propracoval až na vedoucí post, když Jeezeeho opět zavolali povinnosti. Tehdy držel spolu s lidským přítelem Revengerem tuto organizaci na nohou. Pod jejich společným vedením padal jeden krutovládce za druhým až do momentu, když rukou této organizace padl Illidan - zrádce. Tehdy opět začala světem otřásat nová hrozba. Nebezpečí ze severu. Arthas se ozval z ledové koruny a chce nemilosrdně udeřit na Azeroth.... Tehdy padlo rozhodnutí. Založím řád, který pomstí smrt Uthera. Budu stát jako skála, už nikdy nezklamu lid tohoto ani jiného světa. Nepolevím, dokud Ledový trůn neroztaje!!! _______________________________ Další postavy: Alice, Heather There is no innocence, only degrees of guilt KennyJ Příspěvky: 71 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #3  |  15-10-2009, 07:13:17 Arambegill Arambegill se narodila na krásném elfském stromě Teldrasil, přibližně před 589 lety. Jako každé elfské dítě i ona přilnula k přírodě.Otec Arambegill byl řadovým vojákem elfské obranné armády. Matka byla lečitelkou. Snad možná proto Arambegill cítila, že chce jako její matka pomáhat lidem. Tento cit se v ní o to víc prohloubil, když u vesničce Alberdine, ležící na pobřeží Darshore, našla zraněnou v křoví ležicí drenaiskou holčičku. Arambegill se hned k drenaijce sehnula a začala jí ovazovat rány improvizovanýmy obvazy ze své haleny. Po asi půl hodině se drenaijka uklidnila a konečně pustila luk. Jak jej pustla, Arambegill si všimla další krve, ta ovšem nebyla z rány způsobené "útokem", ale tím jak svírala silně luk. Po chviličce drenaijka promluvila: "Desala." To bylo jediné slovo, které z jejích úst Arambegill slyšela, protože Desala hned omdlela vysílením. Arambegill neváhala a jakmile Desale vyčistila a ovázala rány, vzala jí do náručí a nesla do nedalé vesničky. Tam hned oslovila strážnou, kterou znala prostřednictvím svého otce, ta se jí hned snažila pomoct. Donesly Desalu k místní lečitelce. Jakmile uviděla tak poraněné tělo, hned spřispěchala na pomoc, ale po okamžiku řekla: "Postarám se o ní, ale nevím jaká je šance, že to přežije, má velice vážná poranění a bude trvat dlouhou dobu než se zahojí." Arambegill a strážná odešly od lečitelky, ale Arambegill stále myslela na to, jak tam Desala bezvládně leží. Hned druhý den se Aram chtěla podívat na Desalu, a tak jakmile posnídala, sebrala si nejnutnější věci a spěchala do Darnassusu, aby se dostala dolů z Teldrasilu až k přístavu. Loď zrovna přijela, tak se Aram nalodila, ani ne za 10 minut vyrazili, plavba byla rychlá, jenom asi 15 minut. Jakmile přirazili ke břehu, Aram rychle seskočila z lodě na molo a utíkala co jí nohy stačily k lečitelce. Když otevřela dveře, velmi jí překvapilo, že Desala s lečitelkou komunikuje. Aram se podívala na lečitelku. "Drenaiové mají velmi rychlou regeneraci, což jsem nevěděla a s mým lečením to bylo ještě rychlejší." Aram přisedla k Desale a podala jí ruku. Desala reagovala nejpre lehce poplašeně, ale pak opětovala podání ruky, Aram lehce stiska Desalinu ruku a pozdravila, zdělila své jméno a také, že ona je ta, kdo jí našel zraněnou v lese. Desala s velmi vděčným úsměvem poděkovala. Chvilku si povídaly, až se dostaly k tomu, co Desala dělala sama v lese. Desala Aram řekla, že si scháněla obživu, protože všichni její příbuzní jsou už mrtví. Zemřeli při útoku orků a trolů na Exodar, při obraně. Aram se Desaly zželelo, a tak jí nabídla přístřeší ve svém obydlí na Teldrasilu. Desala po dalších třech dnech strávených u lečitelky odcestovala v doprovodu Aram na Teldrasil do jejího domu. V průběhu několika dalších dní a týdnů se z nich staly nerozlučné kamarádky. Arambegill po čase napadlo, že by mohly spolu vyrazit na cesty pomáhat lidem a přírodě. Desala sice tou myšlenkou nebyla příliš nadšená, ale nechtěla svojí přítelkyni opustit, a tak se rozhodla, že bude Aram doprovázet, kdyby se dostala do nějakého průšvihu. Běžely roky, Desala rostla, ale Aram zůstávala stále stejná. Desale to vrtalo v hlavě, a tak se Aram jednou zeptala, kolik jí vlastně je? "Víš Desalo, mi Elfové jsme věkem nesmrtelní, tak tě můj věk asi trochu překvapí, ale vy drenaiové jste také dlouhověcí nebo se pletu? Mno, je mi 499. Desala se udivěně podívala a po chvíli odpověla úsměvem. Mě je teprve 38, ale máš pravdu, jsme dlouhověcí. Po dalších deseti letech společného cestování se Desala rozhodla k samostatnému cestování. Aram to trochu zaskočilo, ale nakonec souhlasila. Rozloučily se v Ashenvalském lese několik mil za Astranarem. Aram vyrazila do východní části Ashenvalských lesů, kde se snažila pomáhat v jedné nově budované elfské vesničce. Strávila zde nějaku dobu pečováním o zraněné dobrodruhy, ale i místní obyvatele. Jednoho krásného večera se na vesnici vyřítila horda orků, bylo jich asi dvacet. Vesnice se ubránila, ale bylo mnoho zraněných a dokonce i pár mrtvých. Aram se rychle ujala své práce a pomáhala, kde se dalo. Ačkoli od přírody není pomstichtivá, po tomto zážitku se Aram rozhodla naučit se přírodní magii, aby mohla pomstít své přátele, a aby se uměla sama bránit. A pro ní ta nejdůležitější věc aby mohla pomáhat lidem rychleji a účinněji než doteď. Po týdnu odcestovala zpět do Darnassusu a navštívila místního Archdruida, kterého požádala, zda by se mohla naučit druidismu. Archruid ji vyhověl a umožnil jí studovat, a tak Aram začalo desetileté studium, při kterém se naučila všem druidským způsobům boje, přírodním a také lečitelským kouzlům. Aram vybavená staletými znalostmi druidismu vyrazila opět do Ashenvaských lesů do Astranaru. Zde strávila asi měsíc a potom cestovala na jih do Stonetalonských hor. Zde také strávila nějakou dobu pomocí a ošetřováním místních obyvatel. Potom se rozhodla cestovat po světě nejen kvůli tomu, aby mohla pomáhat, ale také proto, protože se chtěla podívat do Stormwindu a Ironforge. Díky svým zkušenostem s léčením se občas dostala do dobrodružných výprav. Díky těmto výpravám Aram získala zkušenosti s lečením pomocí kouzel a také sem tam našla nějaké očarované předměty. Při jedné takovéto výpravě do jeskyně zvané Uldaman, se potkala s jedním trpaslíkem, Durynem, který jí velmi zaujal svým vtipem a také svým chováním, na trpaslíka velmi zdvořilým a milým. Během dobrodružství si povídali a po vybití jeskyně se domluvili, že by spolu mohli chvíli cestovat. Duryn Aram slíbil, že jí ukáže Ironforge a doprovodí jí do lidského hlavního města Stormwindu. Při cestě na jih z Badlens do Ironfoge potkali po hospodách několik skupin dobrodruhů chystajcích se do jeskyní. Skoro vždy pomohli a vydělali si nějaké peníze. Při tomto cestování Aram pociťovala k Durynovi něco zvláštního, něco co v životě ještě necítila. Jednoho večera se Aram Duryna zeptala, kolik mu je. "Je mi 70." Aram se mírně usmála, vstala a šla pomalu k Durynovi, posadila se vedle něho a dala mu svojí ruku na koleno, potom se k němu otočila, přiblížila se a políbila ho. Potom se odtáhla a vrátila se na svoje místo. Duryn se udivěně podíval. "Ne že by na tom nějak záleželo, ale kolik je tobě?" "569 let." Duryna to zaskočilo ještě víc, přihnul si ze své placatice pálenky a šel spát. Druhý den ráno se Duryn ptal Aram, co myslela svým včerejším počínáním... Aram na to nedokázala odpovědět a jenom řekla "Nevím." Duryn se k Aram přiblížil, naznačil, ať se trochu sehne a políbil jí. Aram se usmála a pohladila ho po zarostlé tváři. Od té doby spolu stále cestují, sice se čas od času od sebe na kratinký okamžik vzdálí, ale pak se k sobě zase vrátí. Prošli spolu několik jeskyní, zřícenin a různých opuštěných budov. A dokonce se vzali, měli krásnou svatbu v Měsíčním kláštěře na Teldrasilu. To je příběh elfské Resto Druidky Arambegill [ Upravil KennyJ  17-10-2009, 16:43:16 ] _______________________________ Yosska Příspěvky: 342 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #4  |  15-10-2009, 09:22:45 Hradli Hradli, syn farmaře a švadleny z malé zapadlé vesničky v Loch Modanu, už odmalička pomáhal na svému otci kydat hnůj, zasévat na jaře obilí a zahánět divou zvěř ničící úrodu. Když bylo Hradlimu šest let, jel s rodiči na velký festival do královského města Stormwindu. Malý chlapec byl ohromen velkolepostí a honosností města probouzejícího do ranního rozbřesku, první sluneční paprsky dopadaly na sochy dávných králů, takže vypadaly jako kdyby je kvůli tomuto významnému dni pozlatili, avšak než otec vyskládal všechny dýně na pult, spadla z nich jejich zářivá slupka a byly opět takové, jaké si je Hradli pamatoval z malé fotky nad krbovou římsou, alabastrově bílé. Trh se začal pomalu plnit prvními stánkaři, ale i potulnými kejklíři či žebráky, kteří žadonili u každého stánku tu o zlatku, tu o něco k snědku, přijeli dokonce i vznešení elfové ze země za mořem. Hradlimu ovšem připadali směšní se svoji komickou chůzí a divnými ornamenty a obličejích mu připomínali spíše šašky, začal se doširoka smát na celý rynk, rozběhl se k jejich stánku s kořínky a Kalimdorskou řepou a hulákal „ Šašci, cirkus přijel!“, než ho otec doběhl, aby ho utišil, smích ustal sám. Hradli stál jako opařený na místě a hleděl jednomu elfovy se zelenými vlasy do hlubokých očí, elf mávl rukou a z dýňového semínka, jež se Hradlimu uleknutím vy kutálelo z dlaně, vyrostla malá rostlinka. Bez jediného slova mávl ruku podruhé a chlapec ucítil bodavou bolest v zádech, instinktivně se otočil a uviděl vytáhlého jinocha, jak na něj míří větví. „Vzdej se podlý trpaslíku, vmetl mu do tváře, já jsem velký a mocný král Elof ochránce katedrály.“ Hradli popadl koště opřené o stěnu vedlejšího krámku a máchl s mín před Elofem, ten uskočil a vrazil přímo do kotlíku, v němž malý nerudný gnóm vařil své lektvary. „Padejte odsud chamradi mizerná!“, ječel pisklavým hlasem a honil oba chlapce po celém náměstí, ti před ním utíkali a smály se, tomu jak je nemůže na svých prťavých nožičkách dostihnout. Slunce pomalu zapadalo za obzor a na sochách ulpíval opět zlatavý prášek, otec sbalil stánek a do vozu posadil maminku a malého trpaslíka, který mával svému novému kamarádovy tak dlouho, než jeho malá postavička zmizela za obzor. Po dlouhá léta udržoval Hradli s Elofem přátelství, avšak když oba dospěli přestali se navzájem navštěvovat a dokonce si i psát dopisy. Časem trpaslík zapomněl úplně. Jednoho dne projížděl vesnicí válečník, Hradli jej uviděl, když šel ke strýci pro novou sekeru, na chvíli se jejich oči střetli, větrem ošlehaná tvář poutníka značila, že leccos již při svém putování zažil. V tom okamžiku trpaslíka něco oslnilo, zakryl si tvář a když ruku spustil znovu k pasu válečník byl pryč, ohledl se za ním a uviděl kladivo, které měl muž na zádech. Vypadalo stejně jako kladiva jeho strýce kováře a vysloužilého paladina ve vesnici, ale hlavice vypadala jako z obsidiánu. Hradlimu vrtalo hlavou, kdo by byl tak pošetilý s nechal si udělat kladivo ze skla, přemýšlel celou cestu do kovárny a nakonec se zeptal strýce, který mu vysvětlil, že je z tmavého železa, velmi vzácného kovu až ze zemí na jihu plných lávových trhlin a zuřivých trpaslíku černých jako popel a saze všude kolem. Dál mu vyprávěl o velké pevnosti v poušti i o Velkém vulkánu protkaném chodbami a zlu v něm. Starcova slova zanechala v Hradlim nesmazatelný otisk, od té doby byl na farmě celý nesvůj, myslel si, že promarnil celé své mládí v Modanu, vždyť ten válečník nebyl o moc starší než on, dokonce ho nebavilo ani kydat hnůj. Jak viděl jeho otec jak práci na statku fláká, najmul čeledína a syna poslal do učení k bratrovy. Tři roky se Hradli učil na kováře a paladinskému učení , když ho poslal strýc do Ironforge prodat kbelíky vydle a lopaty. Vůz se kymácel ze strany na stranu do kopce po úzké horské cestičce, ve voze trpaslík s neklidnou duší a myšlenkami tři roky v popelavých zemích okolo Blackrocku. Najednou se zastavil na křižovatce, trpaslík se pousmál pobídl volka a droška se pomalým pohybem dere po sotva vyšlapané strmé cestě, druhá svažující se do údolí a dále vinoucí se k velkému městu zůstává koly vozu netknuta. Hradli se i z vozem přehoupl přes hřeben a shlíží dolu do tmavého sedla, ve vzduch je cítit síra a na vlhkých sliznicích se usazuje popel. Trpaslík sesedá a nasazuje si na hlavu kyblík a do ruky bere vidle. Vůz nechává daleko za sebou a pouští dolů do míst kde je nejvíce cítit síra. Po několika krocích uslyší podivný šelest. Otočí se. Do tmavě mlhy zařve: „Karle, běž domů!“, domnívaje se, že jde o neposlušného volka. „Cha Cha Chá!“ Hradli ucítil známou bolest v zádech, avšak tentokrát intenzivnější, v tu chvíli si vzpomněl na Elofa, otočil se. Žádná známá tvář, nýbrž jen o hlavu menší zlověstně vypadající černý trpaslík se sekyrou z tmavého železa, z níž odkapávala krev. Hradliho krev. Trpaslík se znovu zasmál a uštědřil soupeři druhou ránu, ten se skácel k zemi. Krev prýštila z jeho zad a břicha přímo do nesouvislé vrstvy popela, kde se měnila na mazlavé bahno. Hradli se naposledy podíval na nebe, černý závoj zakrýval slunce, ale i tak na něj dopadalo odněkud světlo, otočil se, tam kde stál útočník, nyní stála vysoká zahalená postava, z níž vycházela ta podivuhodná záře, která ale stále víc slábla, stejně jako z trpaslíka pozvolna vyprchával život, až Hradli zavřel oči uplně. Ihned potom se nad jeho tělem objevil zlatavý záblesk, ozařující nejbližší okolí, postava pokynula rukou a bezvadné tělo se postavilo opět na nohy. Rány na hrudi a zádech se zacelili, zbyli po nich jen malé jizvy. Muž naložil trpaslíkovo tělo na koně a uháněl sním přes nepřátelské území, kolem opuštěného vozu, do údolí k velkému městu. Hradli se probral ve známé posteli, už několikrát zde spával, za doby, kdy prodával hrnce lopaty a kýble v Ironforge, byl v Hospodě nedaleko městské brány, zvenčí slyšel trhovce volající na kolemjdoucí. Uf, to byl ale zlý sen. Protáhl se a ruce položil zpět na hruď, ucítil jizvu. Nervózně osahal záda a nahmatal druhou. Když se uklidnil a podíval se před sebe uviděl onu postavu tentokrát bez kápi. „Elofe, ty!“, zařval Hradli radostně i trochu užasle. Muž se jen pousmál, trpaslík vstal z postele a objal teď už doširoka se chechtajícího priesta se slovy: „To ti nidy nezapomenu kamaráde.“ Jak řekl tak učinil. Elof mu vysvětlil, proč mu tak dlouho nepsal, povídal mu o tom jak se stal priestem a řekl mu o svém společenství, v jehož řadách zažil hrdinská dobrodružství. Popíjeli dlouho do noci a pak oba unaveni padly do svých postelí. Ráno hledal Hradli svého přítele, přes jeho postel byl ale pohozený tabard, na němž se zlatili hvězdy a na hrudi mu dominoval měsíc jako na nebi. Vedle na stolku by vzkaz s jeho jménem, byla to pozvánka do gildy od generála Elofa a Hradli ji z vděčností prijal…. [ Upravil Yosska  21-10-2009, 09:40:31 ] _______________________________ Lupin Příspěvky: 61 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #5  |  17-10-2009, 13:44:06 No zkusím, taky něco vyplodit, ale nejspíš mi to bude chvíli trvat _______________________________ a moje manželka ARVEN66 Příspěvky: 35 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #6  |  27-10-2009, 23:48:03 raději to nezkoušej :P _______________________________ Elementární Shamanka Elite Guards Lupin Příspěvky: 61 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #7  |  28-10-2009, 12:52:33 Das ist ja aber frech!! _______________________________ a moje manželka sendence Příspěvky: 144 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #8  |  29-10-2009, 20:48:10 Michelle. Dcera ubohej prostitutky a bezrukeho farmara,ktora sa ako jedine dievca z klanu jej vlastneho vymanila spod volania najstarsieho remesla.Boli to tazke casy Arthas vtedy zabil fotra a prchol na sever a krajiny Azerothu pozierala Plamenna Legia,prave v tychto casoch zacala Michelle ,Revengerova padavanka hlboko v kanaloch mesta Northshiru zmyslat o svojej putovnej ceste ktorej cielom bolo tuto spalenu a dobytu krajinu Azerothu este viac spalit a dokalicit. No mudry warlock jej ucitel a vychovavatel Revenger jej dal navrh... , aby svoju pekelnu a mrte velku silu pouzila na spasenie sveta.A tak to uboha Michelle dcera prostitutky a krypla dotiahla az do naprach vysuseneho ale krasneho Westfallu. _______________________________ Tony66 Příspěvky: 15 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #9  |  07-11-2009, 20:10:57 Všude okolo mě není nic jiného nežli tma a temnota, necítím lehký vánek větru ba ani zpěv ptáku či šum stromů. Obklopuje mě nicota a najednou v te nicotě se rozzáří světlo a já zase začínám cíti a tím světlem v té nekonečné tmě byla chuť pomsty. Ale co se vlastně stalo?................... Byla jsem shamankou jednoho kmene v zemi jménem Kalimdor. Žili jsme pokojně a v souladu s přírodou, s ostatními kmeny jsme byli v míru až na jeden který se skádal z orků a vedl je jistý warlock Songaramo ne, zebychom s nimi byli ve válce ale naše vzstahy byli napjaté.. Jednoho chladného večera když byla luna nejvýše se mi ve snu zjevil duch osudu který mi pravil ať se za tři dny výdám hluboko do lesů a tam ať vykonám rituál vizí. Tak jak duch řekl tak jsem také udělala dala jsem svím lidem požehnaní,leky a ruzné odvary na nejruznější neduhy. Řekla jsem ať nemají strach že se brzy vrátím. Zamávala jsem a šla cestou do hlubokého lesa. Kdyz jsem po nekolika hodinách došla chuzí na místo. Připravila jsem se a započala ritual vizí. Nemusela jsem čekat dlouho a vize se dostavila z počátku byla rozmazaná ale po sléze byla jako bych ji prožívala,jako bych byla na místě. V tu chvíli jsem zpatřila mojí vesnici, hořela a všude byla cítit smrt . Nevěděla jsem co nebo kdo to udělal . Jak jsem si uvědomila co se děje rycle jsem se z vize probrala a spěchala co nejrychlej jsem mohla ke své vesnici. Vize jsou sice nepřesne nebo jsou z minulosti či budoucnosti .Když jsem se dostala ke své vesnici bylo už pozdě vesnice byla na popel a všude na zemy byla spálená těla dětí žen a mužů. Moji lidé se uměli bránit ale nebyli jsme na boj připraveni. Najednou jsem zpatřila na zemi v písku nějaký předmět zvedla jsem ho a byla to helma podle symbolu na ní jsem věděla že patří orkům a v tu chvíli se mi podlomila kolena a začala jsem plakat. Najednou se mě chopila tma a nicota a ja byla mimo čas a prostor nevím jak dlouho jsem tak ztrávila ale po nějaké době mi přisla na jazyk pomsta, bylo to jako vysvobození z toho temného snu. Vedle mne na zemy ležel mrtvý chlapec bylo mu sotva 12 let v ruce držel hračku. Sebrala jsem ji a dala si ji do kapsy. Vydala jsem se na cestu ke kmenu těch vrahů, cestou mě poháněla zuřivost a touha mstít se. Když jsem dorazila na kopec který se tyčil před jejich vesnicí zastavila jsem se a koukala na ty kteří mi vzali můj život,mou rodinu, můj kmen. Po chvíli koukání jsem se rozeběhla. Oni si mě ani nevšimli jelikož oslavovali své výťezství, když mě spatřili bylo již pozdě. Neměli proti mě ani nejmenší šanci. Jako shaman mám moc nad přírodou a já mám ten nejvědší dar a to moc na blesky. Jednoho po drůhém jsem zasáhla bleskem a nebe nad vesnici bylo temné a začali z něj šlehat blesky do orku. Do koho se blesk netrefil toho jsem zasáhla já. Na konec přišel na řadu Songaramo. Když spatřil mé dílo, ulekl se a začal žadonit o život. Já se na něj podivala svýma očíma které vypadali jako by to byly dva malé blesky. Songaramo ani nezkoušel utočit věděl že to nemá smysl a tak dál žadonil o svůj život ale já ho nevnímala a jen se na něj dívala. Dívala jako na někoho kdo může za to co se stalo mím lidem, vzstáhla jsem ruku k neby a do Songarama udeřilo několikset blesku najednou. Nebylo slyšet řev či úpění a jediné co po něm zůstalo byl prach. Zdvihla jsem oči a viděla tu zkázu co jsem napáchala a zase se mě chopila ta nicota ,tma a zima z toho stavu mě vytrhl až dusot koní a rány štítů a mečů. Podívala jsem se a viděla skupinu válečníků kteří se z ničehož nic zastavili a zírali na mě a na tu spoušť. V tom jeden z těch bojovníku sesedl z koně a přistoupil ke mě a zeptal se vlýdným hlasem "Zdravím tě cyzinko, proč tu tak sedíš a kde jsou ti orkové?" Tak mi nezbylo nic jiného nežli jim to říci a tak jsem jim také všchno pověděla " Jmenuji se Ormalin jsem Shamankou Drainerského kmene nedaleko od sud,´. Tito barbarští orkové mi vyvraždili celý muj kmen a tak jsem se jim přišla pomstít ale tím co jsem udělala jsem docílila toho že jsem stejná jako oni. Ať už udělali cokoli já nemám právo brát životy" Načež mi ten válečník řekl " Jmenuji se Boggardan a toto jsou mý lide, velím skupině Elitních Ochrancu, přijeli jsem sem abychom jenou pro vždy vyřešili problém s neustále utočícimy orky , kteří utočí na námy chráněné vesnice ale jak vídím vyřešila jsi to za nás." Valečník se pousmál. "Já, já nechtěla" "Ti orkové si tu už zasloužili, rozsévali zlo po tomto celém uzemí a zabyli již tolik lídí že jejich duše propadly do temnot." Boggardanova slova mi pomohla ale pořád jsem litovala toho co se stalo a v tom se jeden z Orků zvedl a hodil sekeru po jednom jezdci oděném v róbě a kápy, bojovník padl na zém a všude bylo spousta krve. Boggardan se chopil meče rozeběhl se a orkovy srazil hlavu. A hned po tom činu utíkal k tomu zasaženém jezdci " Elofe !!!! Řekni něco!!" Ale bojivník jménem Elof neřekl nic a jeho oči byli prázdné. Najednou jsem cítili obrouvskou sílu všude okolo mě, která mě nutila něco udělat . Zvedla jsem se a šla k Elofovi. Ani nevím co mě to napadlo ale přiložila jsem mu ruce na hlavu a břícho a nechela proudit sílu zkrze mě do něho. Zvedl se vítr a chvěla se zem ze které začaly vyskakovat pramínky vody a malé jakoby žívé plamínky a to vše začalo tancovat kolem mě a Elofa, Čím dál více a rychleji a po chvíli se oběvil zábles krásneho a zařivého světla a zase zmizel a společně s ním i ty pramínky vody a plamínky ohně. Elof otevřel oči a řekl " Děkuji" . Bylo to jako šíp co rozstřelil vsechnu tu tmu a sundal ten šedý závěs z mého života. Elof se posadil a koukal po ostatních. A tu z ničeho nic se oběvil duch Osudu a pravil " Ormalin velice se omlouvám co vše jsem musel udělat ale bylo to nezbytné. Na tento svět se bliží neskonalé zlo z jínych světů, nevím kdy a jak jelikož jsou mimo náš čas a prostor, mimo dosah osudu a tento svět potřebuje tvou moc včetně té, kterou jsi dokázala vratit duší ze světa mrtvých zpátky do těla. To já mužu za to že jsi nebyla u svích lídí ale bez jejích oběti by se nikdy události neudáli tak jak by měli. Přidej se k těmto lidem u nich se naučíš využít veškerého svého potenciálu." Po těchto slovech stejně jako se oběvil tak duch táke zmizel. Byla jsem jako přimražena ale něco mi říkalo že mý lídé jsou v pořádku a že se nemusím bát. Poslechla jsem rady ducha osudu a přidala se k Boggardanovi a jeho skupině.Nevěděla jsem zda dělam dobře ale osud mě zatím vždy někam zanesl... _______________________________ Ugar Příspěvky: 63 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #10  |  11-04-2010, 18:18:14 Elof Elof seděl na verandě chýše, pokuřoval vodní dýmku a sledoval mraky plující vysoko na obloze. Občas mezi oblaky prosvitly paprsky slunce a ozářily zasněžené vrcholky hor. Tam někde pod nimi je hlavní město trpaslíků. Ironforge. Potřeboval si utřídit myšlenky a konečně se rozhodnout. Už to bylo několik dní co obdržel další nabídku k přijetí do nového společenství. Věděl, že vůdce Elitních strážců prahne po pomstě svého někdejšího vůdce Uthara Lightbringera a tedy vstoupit do jejich řad znamená další krveprolití. Na druhou stranu máme podobné cíle. Jak mladík seděl v proutěném křesle a vypouštěl kolečka dýmu padla na něj únava způsobená několika denní cestou. Hlava Elofovi klesla a jeho mysl padla do hlubokého snění. Měsíc ani hvězdy nezáří a přesto je světla dost. Vesnice je v plamenech. Sychravou nocí se rozléhá křik a pláč. Pohroma se přivalila od Stratholmu s nevídanou rychlostí a smetla vše co jí přišlo do cesty. Obrana vsi nestihla ani zareagovat. Hrstka přeživších prchla do lesů co nejdál od těch strašlivých jatek. Po lidech kteří zůstali za pár hodin nezbude nic. Ti hnusní ghůlové mají pořád hlad. Elof se s trhnutím probral. Ta příšerná noční můra, která ho pronásledovala celé dětství se před par týdny opět vrátila. To co se stalo jeho rodině nemůže nikdy zapomenout. Cele mládí kvůli tomu musel prožít v sirotčinci. Malým vysvobozením pro něj bylo přijetí k církvi. Když začal studovat kněžské dovednosti a přijal víru ve Světlo mohl sirotčinec konečně opustit. Elof měl tu čest učit se od samotných kněží z Katedrály světla ve Stormwindu. Často také navštěvoval nedaleký lazaret v Nortshire, kde se učil léčitelství a pomáhal vojákům zraněným v bitvách s uzdravováním. Jednoho dne se zde setkal s elfskou druidkou, která přišla navštívit svého raněného manžela Duryna. Mladý priest chtěl vždy pomáhat raněným už na bitevním poli. Díky elfce se mu jeho přání splnilo, byl přijat do skupiny Nightmare of Enemies . Prošel si spoustu bitev a poznal jaká válka dokáže být. Když se Arambegillina družina rozpadlo odešel raději do ústraní. Ne však na dlouho. Nenávist k Pohromě mu dodala nové síly. Konečně se rozhodl. Vstoupí k Elitním strážcům. Věděl celkem přesně kde má Boggardana a jeho družinu hledat. V jedné z budov v Old Townu na okraji Stormwindu se nachází řeznický krámek. Elof prošel temnou uličkou vedle tohoto domu a dostal se na malý dvorek, kde je vstup do sklepení. Zavrzali těžké kované dveře a do priestovi tváře se opřel těžký kouřem nasycený vzduch. Po pár schodech se objevil barový pult za nímž stál elf s hadrem v ruce a leštil skleničku. „Zdravíčko příteli, co si přeješ?“ „Hledám Boggardana.“ Elf pohodil hlavou doprava, „Seděj úplně v zádu.“ Elof vstoupil do místnosti, hospoda byla prázdná až na skupinku sedící v rohu. Včele stolu seděl drsně vyhlížející válečník se žlutými do ohonu staženými vlasy. Vedle něj byla elfka, Arambegill, kdysi Elofova nadřízená. Zrovna se s válečníkem zaujate hádala, podle toho co mladík stačil zachytit, o nějakých zbytečnostech. Dále zde je Arka, sveřepí trpaslík s nepopsatelnými rysy, zato s plně popsaným lístkem na pivo a Casstantu. Arkova věrná přítelkyně v soutěži o větší útratu. Všichni hráli podivnou karetní hru. „Co si přeješ?“ konečně si mě všiml Boggardan. „Elof, jméno mé, přišel jsem na tvé pozvání. Pokud tvá nabídka stále trvá rád bych vstoupil do vašich řad.“ „Stamiňáku!“ Houkl válečník kamsi k baru. „Dones rundu tý zelený břečky na počest přijetí nového člena.“ [ Upravil Ugar  12-04-2010, 19:36:21 ] _______________________________ wester Příspěvky: 5 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #11  |  22-05-2010, 13:30:19 Kimimaro - úvod Kimimaro, zkráceně Kimi - nikoli Kimimáro a už vůbec ne Kikimaro, to zní jako jméno pro cvičenou opici, i když každá roguna vlastně cvičenou opicí je...XD) Kimimaro se narodil v Elwinn Forestu do vojenské rodiny. Matka zemřela při porodu, vlastně se tak stala jeho první obětí. Otec, alianční kapitán, zemřel při obraně Lordaeronu Arthasovou rukou o sedm let později. Kimimaro byl svěřen do rukou nevlastního, mentálně narušeného strýce v Duskwoodu. Když se jedné noci pokusil chlapce vyměnit za dva galony orkské pálenky, došlo ke rvačce. Kimimaro zabil opilého strýce i jeho pedofilního gnómského společníka. Zchátralou farmu i s oběma těly zapálil pomocí dvou galonů vysoce kvalitního alkoholu. V troskách tehdy byly nalezeny dvě těla odpovídající velikosti muže a chlapce. Nikdo tak Kimimara nehledal a tedy ani nemohl podezřívat. Do patnácti let se živil jako zlodějíček žijící ve Stormwindských stokách, tehdy si ho všimla SI:7. Nadprůměrných výsledků dosáhl ihned při prvních úkolech. Jeho výkony se však brzy staly kontraproduktivními, protože začal pracovat zároveň pro další organizace. O jeho loajalitě rozhodovalo pouze množství potenciálních mrtvol v dané misi. Jeho čistá alianční krev a vojenské kořeny se však začaly hlásit o své místo, když se setkal s Elitními strážci. [ Upravil wester  22-07-2010, 16:55:05 ] _______________________________ Victory needs no explanation, defeat allows none. wester Příspěvky: 5 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #12  |  05-06-2010, 09:48:25 Kimimaro - stíny posledních let Od dob, co Illidan dostal od Arthase naplocho mečem mezi rohy, už svět není co býval. Zábava šla ve všech směrech ke dnu. Pohroma nemrtvých přinesla pohlavní nemoci, z čehož začali těžit hlavně draenei, kteří jsou vůči nim imunní. Nevěstince od té doby značně zmodraly a ne všem to udělalo radost. Místo všedního veselení a neškodného hazardu se téměř všude bojovalo nehledě na to, zda je svátek nebo pátek. Od drobných strkanic mezi hordou a aliancí až po výpravy do prastarých chrámů a jeskynních labyrintů za udatnými činy a super-heroicko-epickým úmyslem zabít nějakou nebohou potvoru, která si uvědomila sama sebe, a tak ve vší pokoře a osvícenosti zalezla do nejvzdálenějšího kouta své skrýše, kde chtěla v klidu a míru spočinout v pokoji a zapomnění. Všichni se potom ukrutně divili tomu, že je tak agresivní a zběsile se brání. Když bylo po všem, sesypali se na ní, jako stádo hyen na nebohého umírajícího hrocha uštvaného únavou a stářím, aby z ní horečnatě vykuchaly dávno pozřenou kořist, která kvůli své velikosti či hranatosti nemohla projít celým trávicím ústrojím. Upatlaní od žluči, sekretů, exkrementů a dalších nechutností se pak navzájem v záchvatu radosti a štěstí fackovali a hašteřili. To vše proto, aby se dohodli na tom, kdo si těžce vydřenou odměnu opucuje, vydezinfikuje, vyleští a bude nosit. Situaci po nekonečné strkanici obvykle řešil roll, neboli los, o jehož poctivosti pochybovali všichni včetně toho, kdo jej řídil. Ten kdo zkrátka nebojoval, jakoby nebyl. Svět na nikoho nečekal a začal smrtelníky jen omezovat. Po probuzení krále Lichů se průměrná teplota většiny Azerothu snížila o několik stupňů. Řádění ve stormwindských lázeňských vířivkách s opilými nočními elfkami do ranních hodin se tak stalo hazardem pro ledviny. Hostince už nenalévaly na sekeru. Žádný krčmář totiž nevěděl, zda si druhý den ze štamgasta nějaký pomatený troll neudělá woo-doo trenýrky. Tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Jen málo věcí dokázalo člověku udělat v tomto krutém světě skutečnou radost a Kimimaro to dobře věděl..... [ Upravil wester  22-07-2010, 16:55:41 ] _______________________________ Victory needs no explanation, defeat allows none. wester Příspěvky: 5 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #13  |  22-07-2010, 21:52:44 Kimimaro Elitní návnada - část 1. Kimimaro byl naposledy ve společnosti před týdnem v jedné malé krčmě, kde nevydržel ani půl hodiny. Jeden gnómský warlock tam vykouzlil uprostřed lokálu portál, který přenášel obraz dvou undeadů, kteří se marně pokoušeli o soulož. Celá hospoda duněla smíchem, ale Kimimaro byl unavený. Měl za sebou infiltraci Silvermoonu. Krádež svitků z nočního stolku Lor'themara Therona nebyl lehký úkol a na žádnou další nechutnou podívanou už neměl žaludek. To co v jeho ložnici kromě tajných dokumentů našel, ho totiž připravilo o poslední pochyby o tom, že krvavá ucha, jak je nazýval, jsou tou nejúchylnější bandou samolibých usmrkanců kráčející po širém Azerothu. Z hospody odešel znechucený bez zaplacení. Od té doby se nemohl zbavit pocitu, že mu něco začíná chybět. Seděl opřený o strom a díval se na pomalu plynoucí řeku. Byla klidnější, než jak si ji pamatoval. Břeh byl díky menšímu množství vody v tomto ročním období od nejbližších stromů vzdálenější, ale kraj Duskwoodu byl pořád stejně blízko. Dva odlišné lesy, ve kterých strávil své útlé dětství byly rozděleny řekou která nyní šla přebrodit bez plavání. Přesto byla ta dvě místa pro Kimimara rozdělena černou linkou protínající jeho osud. I v útlém věku ho otec za těch pár dní, které s ním společně strávil, naučil mnoho věcí. Vyprávění o odvaze a cti, velkých válkách kterých se zúčastnil on i jejich předkové, turnaje s dřevěnými zbraněmi, prohánění se na koni místními lesy a spousta dalších radostných dobrodružství. To všechno pro něj znamenala část země, na které nyní odpočíval. Elwinn forest byl synonymem bezstarostného života. V tom co se událo, žádné kdyby neexistuje. Přesto se ale Kimimaro nemohl ubránit myšlenkám, co by se stalo, kdyby jeho otec nebyl zabit ve válce, kdyby jeho matka žila a mohla ho vychovat. Místo toho se z něj stal sirotek na útěku v osmi letech. Na tomto světe si šlo jen stěží najít své místo. Uvědomoval si, že léta vzteku vyprchávají a radost ze zabíjení už není tak opojná jako byla kdysi. Z proudu myšlenek ho vytrhl hluk, který dobře znal. Mohl ho vydávat pouze Tauren. Převalil se do trávy a zbystřil svoje smysly. Několik desítek stop od něj běžel mohutný válečník s doprovodem. Dva krvaví elfové, podle oblečení mágové, taurenovo tempo dodržovali dýchavičně se spožděním několika kroků. Troll se svým tygrem skupinu uzavíral, hlídal jim záda svým lukem, který byl na výšku téměř stejně velký jako jeho majitel. Kimimaro nezaváhal, věděl že bystré zvíře bude muset zemřít jako první, pokud si bude chtít zachovat šanci na překvapení. Speciální trpasličí píšťalka pro tyto situace měla v roguových kapsách své stálé místo. Pro humanoidy byla neslyšitelná, nikoli však pro zvířata. Zapískal ve chvíli, kdy se Troll s šelmou téměř ztráceli Kimimarovi z dohledu. Ztepilý lovec se zastavil, chvíli sledoval zvíře, které zdánlivě větřilo. Troll dal povel rukou svému zvířecímu společníkovi a sám pokračoval dál se svou družinou. Kimimaro se usmál, lovci obvykle příliš věří svým petům a ještě častěji přeceňují jejich schopnosti. Rychle se odplazil k nebližšímu stromu, opřel se o kmen a vytáhnul z koženého pouzdra jednu ze svých házecích dýk. Zkontroloval její ostří po lesku světla, byla připravená a on taky. Mohutná šelma se začala prozrazovat praskáním suchých listů, když se k němu přibližovala. Kimimaro musel jednat přesně, aby její smrt nezpůsobila hluk. Těch několik krátkých okamžiků napětí mu připomnělo, proč dělá práci zabijáka a zloděje. Prudce se vyklonil a hodil, jeho instinkt ho nezklamal. Rogue musel bleskově uhnout kotoulem do boku, aby ho tělo mohutného zvířete nesrazilo k zemi. Dopadlo s žuchnutím na zem o několik stop dál. Z otevřené tlamy plné dokonale ostrých zubů mu trčela rukojeť házecí dýky, jejíž hrot trčel téměř přesně mezi ušima. Červená skvrna se v jemné srsti začala rychle rozpíjet. Tahle mohutná šelma mohla za několik okamžiků trhat na kusy lidské maso žen i dětí. Tomu by Thrall a jeho nejbližší sotva dali požehnání. Družina tu tedy byla na vlastní pěst nebo na popud nějakého krvežíznivého blázna. Žádné rozkazy, žádné ohledy. Rogue nad mrtvolou zvířete stál jen okamžik se zatnutými pěstmi a rostoucím znechucením, potom mohutné tělo skopnul ze svahu. To se několikrát převalilo, až spadlo do vody, kde je začal je unášet líný proud mělké řeky. První cíl byl mrtvý, nyní bylo na čase zjistit, co se děje. Kimimaro se rozběhl, chtěl družinu dohnat co nejrychleji. Začal dýchat v kratších intervalech a zároveň zhluboka. To umožňovalo díky speciálnímu výcviku zlodějům v lehké zbroji nedostižnou pěší rychlost. Podle jejich tempa odhadoval, že nebudou dál než u starého dolu. Místní koboldi bývají agresivní a to družina určitě netušila. Před sebou slyšel boj. Předpokládal správně, přiblížit se a obejít ji bylo nyní dětsky snadné. Měl šanci je předběhnout, jejich trasu a cíl předpokládal. Goldshire byla až příliš nevinným a zranitelným cílem. Cesta do vesnice byla už velmi blízko, Kimimaro zvolnil tempo a po několika dalších krocích se opět schoval. Tentokrát mu však nehrozilo nebezpečí. Po kamenné cestě jel na koni Alianční válečník, jeho přítomnost tu byla rozhodně vítaná. Kimimaro o sobě ale nechtěl dát vědět, alespoň prozatím. Válečník nespěchal, pozvolný klus oplátovaného hřebce vydával dostatečný hluk na to, aby ho Kimimaro pronásledoval bez upoutání pozornosti. Na plášti opisujícím plátové brnění viděl znak elitních strážců. Jako agent SI:7 musel znát všechny společenství i frakce. Elitní strážci byli proslulí svou ctí, aliančním patriotismem a odvahou. Muž, kterého viděl před sebou, byl zcela určitě jejich vůdcem. Boggardan, ostřílený válečník nespočtu bitev přezdívaný štítem aliance, nejspíš Goldshire navštíví kvůli doplnění zásob, nebo noclehu. Kimimaro chtěl lusknout prsty, ale zadržel se. Mělo ho to napadnout hned. Družina hordy ho přece mohla sledovat. To byla učebnicová příležitost. Dobrá záminka, proč se nevzdalovat od toho, co se v příštích minutách stane a zároveň další důvod na sebe neupozorňovat. Hostinec malebné Goldshire byl už v dohledu a na přemýšlení o životě bude dost času jindy. Nyní měli oba namířeno stejným směrem a jen jeden z nich věděl, že tento večer nebude klidný. [ Upravil wester  22-07-2010, 21:59:49 ] _______________________________ Victory needs no explanation, defeat allows none. ShevaCZPD Příspěvky: 24 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #14  |  25-09-2010, 13:41:06 ShevaCZPD Jako jeden z mála se tento válečník netoužil stát v dětství hrdinou. Syn skromné priestky a bývalého velitele městských stráží vyrůstal se svými rodiči v malém Ammen Vale nedaleko hlavního města Exodaru. Již od mala ho matka učila úcty k životu a zasvěcovala jej do tajů léčivé magie. Avšak netrvalo dlouho a jeho zájem se obrátil k otci, který se již v té době živil jako cvičitel domobrany. Potají se díval na výcvik stráží a žasl nad těmito dovednostmi. Až jednoho dne, když se vysoukal na vozík s dřevem, aby mohl zase sledovat onu podívanou, ho uviděl otec. Rychle se snažil skrýt, ale v tom spěchu zavadil nohou o podpěru vozíku a se strašným lomozem se svezl po valícím se dřevu až k nohám svého otce. Ten se na něj s údivem podíval, ale nic neříkal. S vážným obličejem se otočil, ukončil výcvik a odešel za svou ženou, se kterou o něčem dlouze diskutovali. Jediné co malý Shevík zaslechl, bylo z otcových úst: "Už nadešel ten vhodný čas." Od této chvíle začal malý Sheva tvrdě procvičovat své tělo a učit se základní bojové dovednosti. Trénink byl těžký a náročný, ale nikdy neuvažoval, že by se vzdal. Výcvik se prováděl nejen přes den, ale i v noci, aby si bojovníci zdokonalili všechny své smysly a nespoléhali jen na zrak. Po třech letech, kdy už uměl slušně bojovat holýma rukama, ale i s více druhy zbraní, doprovázel svého otce na cestách do města Stormwindu. Při těchto dlouhých poutích se před oběma cestovateli stavěly různé překážky, ať už v podobě divokých nebo zdivočelých zvířat nebo banditů, kterých bylo okolo cest požehnaně. Ve městě se pohybovalo plno skvělých válečníků, ale i mágů nebo léčitelů, kteří poskytovali své schopnosti a pomoc nejen po dlouhých bojích. Při jedné z těchto návštěv je doprovázela i Shevova matka. Ihned po příchodu do města vzala svého syna za ruku a odkráčela s ním do místního kláštera, kde se zdržovali nejen nejlepší léčitelé, ale i mistři svaté magie Paladinové. Jen co tato dvojice vstoupila do budovy, upoutala malého Shevu silná záře vycházející z jedné z místností. Stiskl matce pevně ruku a táhnul ji směrem k onomu místu, kde byla záře nejintenzivnější. V nevelké místnosti seděli v kruhu na kožešinách rytíři a z každého vyzařovala podivná energie. Čím více se návštěvníci přibližovali, tím více si uvědomovali, jaká mocná síla jimi prostupuje. Nebylo o čem rozhodovat, Sheva složením slibu, že magii a schopnosti, které se naučí, nezneužije, nastoupil do učení k těmto mistrům a byl nadaným studentem. Uběhlo spoustu dní a spoustu let, než se naučil všem dovednostem a prošel nejtěžší závěrečnou zkouškou. „Tvé studium je u konce, běž a nezapomeň, co ses naučil a jaký slib si složil“ rozloučili se mistři. První Shevovy kroky zamířily na dlouho cestu do jeho rodného domova, aby viděl po dlouhých deseti letech své rodiče. Když už byl pouhý den cesty od cíle, uviděl v dáli stoupat k nebi oblaka kouře. Na nic nečekal, vyskočil zpět na svého koně a hnal ho oním směrem, kde tušil tragédii. Poté co se přiblížil ke svému domovu na dohled, zjistil že zde nezůstal kámen na kameni a všude plápolá ohnivý kohout. Za pomoci šamanů, kteří přispěchali z okolí na pomoc, se jim podařilo oheň uhasit a vyléčit ty Draenaie, kteří měli to štěstí a svým zraněním ještě nepodlehli. Své rodiče se mu však najít nepodařilo. Zahalen do smutku a černé kutany s kapucí přes hlavu a svým nerozlučným přítelem velkým obouručním kladivem vydal se hledat odpovědi a viníky tohoto masakru. Při cestách po světě Azerothu pomáhal lidem v jejich nesnázích a pověst neznámého bojovníka oděném v černé kutaně rostla ve všech městech. I válečníci Hordy znali velmi dobře tohoto muže. Nikdo mu však dobrovolně nezkřížil cestu, i když projížděl jejich územím. On si nevšímal jich a oni si nevšímali jeho. Tedy zdánlivě. To co Sheva vůbec netušil je to, že se na něj chystá zrada. Už dlouho byl Hordě trnem v oku. Kdykoliv válečníci přepadli nějakého pocestného nebo farmáře, který není v dosahu stráží Alliance zjeví se tento bojovník jako blesk z čistého nebe, pomůže a zase jako stín zmizí. Vědom si však svého slibu, vždy zasazoval rány tak, aby nebyly pro útočníky smrtelné, ale přesto velmi bolestivé. Při jedné takové pomoci však padl do léčky, kdy velitelé Hordy podplatili jednoho z chudých místních farmářů. Sheva tuto lest nevycítil a byl zákeřně napaden skupinou válečníků, kteří mu vpadli do zad. Těžce zraněný ležel v kalužích krve, mezitím co útočníci podpálili celou budovu a spokojeně odešli s pocitem, že se jim úkol podařilo splnit. Paladin se pokoušel uzdravit svou magií, ale záhy pochopil, že toto je konec jeho cesty. Sebral poslední síly a pomalu se soukal z hořícího stavení, ale jeho vůle ho opustila na prahu dveří. Než však ztratil vědomí, ucítil, jak ho chytla za kutanu silná ruka a vytáhla ho ven. Ještě stačil nad sebou zahlédnout obrysy tři postav, které se k němu skláněly. Jak později Sheva zjistil, oni tři neznámí byli členové řádu Elite Guard. Poté co se probral, jen stěží dokázal pochopit, že vůbec ještě žije. Nemohl se však ani pohnout, pokaždé co se pokusil udělat nějaký pohyb, ucítil hroznou bolest. „Vítej zpátky mezi živými!“ zazněl hlas u jeho postele. „Já jsem Elof, jeden z těch kteří tě našli. Přijít o chvíli později, tak už jsem ti nedokázal pomoct. Teď v klidu lež a odpočívej.“ A s těmito slovy odešel. Po několika týdnech, kdy už byl schopen alespoň trošku chodit, byl za pomoci dvou mužů doprovázen do velkého sálu, který sloužil jako krčma. Na druhé straně místnosti před plápolajícím krbem za velkým mohutným stolem seděl vůdce Elitních strážců a něco sepisoval. Posadili ho doprostřed místnosti na židli a odešli popíjet k ostatním. Já jsem Boggardan, řekl vysoký válečník za stolem, poté co zvedl oči od knihy a odložil brk, kterým do ní něco zapisoval. Jsem vůdce Elitních Strážců. Kdo jsi a co se stalo? Mé jméno je ShevaCZPD! a řeknu Vám svůj příběh. Sheva se postavil a sundal ze sebe kutanu. Místností se rozzářilo jasné světlo jeho zbroje. Posadil se zpátky na židli a začal pomalu vyprávět od začátku, co se přihodilo. Během jeho příběhu i ten poslední člen ztichl a se zájmem poslouchal. Když z jeho úst zazněla poslední slova, zůstal tiše sedět a díval se zpříma a hrdě do očí Boggardanových. Tvůj příběh je jen těžko popsatelný, neměl si lehký osud, ale i tak si zůstal věrný svému slibu, což obdivuji. Nabízím Ti místo u nás. Je lepší cestovat s přáteli než spoléhat sám na sebe. S těmito slovy povstal od stolu a natáhl k Shevovi svou mohutnou ruku. Buď přijmeš nebo se rozloučíme v dobrém, až se plně zotavíš. Rozhodnutí je na tobě. Sheva se rozhlédl a stiskl mu podanou ruku. Ze stisku poznal, že tato paže ho vytáhla z hořícího statku. Ještě bych měl takovou malou otázku: „Kdo byl ten třetí, který byl s tebou a Elofem u mé záchrany?“ Rád bych mu také poděkoval. „Byl to Hradli, ten malý trpaslík se sudem piva na rameni, který laškuje s výčepní“. A tak od této doby, kdykoliv vyjede družina Elite Guard, mohou všichni na konci spatřit onoho bojovníka s velkým kladivem zahaleného v černé kutaně. _______________________________ nula Příspěvky: 3 Hráč OFFLINE Poslat PM Reply #15  |  28-02-2011, 20:59:21 Galen Venoval posledný pohľad rodnému Teldrassilu. Nevedel kedy ho jeho cesty zavedú späť domov. Je možné, že sa už nevráti? Áno určite tu bola aj taká možnosť. Myslel na svojho mladšieho brata, Trillixa. Vybral si cestu, ktorá bola spätá s prírodou omnoho tesnejšie ako väčšiny obyčajných nočných elfov. Druid. Z môjho bračeka bude druid. Galen sa nad touto predstavou pousmial. Áno, bude ovládať sily prírody, o akých sa jemu ani nesnívalo... Prial mu to, aj keď nedokázal úplne zakryť tú štipku závisti, ktorá sa ho na chvíľu zmocnila. Pri tejto myšlienke sa mu v predstavách zjavila jeho nebohá matka. Kňažná Ilien. Skonala pred mnohými rokmi pri útoku na drevorubačskú baštu orcov klanu Warsong v Ashenvale. Snažila sa dostať na dosah rýchleho liečebného kúzla aby zabránila smrti jeho otca, bojovníka Adriena. Orcovia však v boji použili ťažobné stroje - Šrédery. Z otcovej jednotky vtedy nik neprežil. Rodičia by boli dnes na nás hrdý. Galen sa vybral cestou jeho otca. Cestou bojovníka, cestou tvrdej driny, potu a krvy. Cestou, na ktorej nemohol čakať uznanie. Sľúbil si, že sa poučí z otcovej chyby. Adrien používal štít a krátku sekeru, snažil sa útoky skôr odrážať ako sa im vyhýbať. Postavu si vypracoval robustnú, ale pomalú. To sa mu stalo osudným. Proti obrovskej sile šréderov ovládaných goblinmi bola jeho obrana štítom úplne neúčinná. Galen vsadil na rýchlosť a reflexy. Plánoval sa vycvičiť v používaní dvoch zbraní, a neskôr keď sa dostatočne zocelí bude možno schopný používať v oboch rukách aj ťažké sekery a palcáty. A potom, potom bude ľlutovať každý orc a goblin za to... Náhly škrekot ho prebudil z premýšlania. Hyppogriph, na ktorom sa viezol oznamoval polovicu cesty do Auberdine v Darkshore. Jeho prvá zastávka na dlhej ceste do neznáma. Mladý Galen sa ako 103 ročný vydal na Kalimdor aby nabral skúsenosti, spoznal svet a pomáhal budovať v tomto krutom svete pevné a neotrasiteľné miesto pre nočných elfov. Siahol do batohu aby vytiahol svetlo E`lune. Neobyčajne krásny drahokam, ktorý mu darovala samotná ctihodná kňažná Tyrande Whisperwind. Povedala mu vtedy: "Galen, je v tebe rýchlosť, sila a odhodlanie. Ale aj česť a láska k prírode. Tam vonku ale nemôžes úplne lipnúť na cti. Už čoskoro zistíš, že niekto si tvoju česť zaslúži a iný nie. Keď si nebudeš istý úmyslami toho druhého, stačí keď sa pozrieš na svetlo E`lune. Pri čestných ľudoch je priezračne biele, ak sa ale bude pred tebou nachádzať podlá bytosť, zmení svoju farbu na tmavofialovú. A teraz choď Galen, syn Ilien a Adriena, bojovník nočných elfov a služobník Aliancie národov Azerothu." Galen si prezeral žiarivo biele svetlo E`lune a premýšlal o slovách, ktoré mu povedala Tyrande. Hmm veď uvidíme akú farbu budeš mať keď stretnem nejakého goblina. Náhle pred sebou zbadal pevninu a svetlá Auberdine. Rýchlo schoval drahokam do batohu a pripravil sa na zosadnutie... _______________________________